Z ulice.

Je po poledni, k hodině tak třetí,

já s okna vidím ruchu pořád více,

a zvuků víc mi do okna vždy letí,

čím déle okem pátrám do ulice.

Co pestrých postav dole se mi rojí,

co kontrastů, co dojmů v mysli mojí!

Snad za minutu na sta vidím lidí,

a za okamžik na sta se jich ztratí,

jen domy šedé oko stejné vidí

a slunce snad, co postavy ty zlatí.

V těch řadách pátrám po světle a jasu,

v těch tvářích pestrých po tazích se pasu.

Zde stáří kráčí svorně vedle mládí,

zde hněv a láska za ruku se vedou,

zde vše, co žije, vedle sebe pádí

a kmitá se mi ulicí tou šedou.

Jak bylo by to krásné, kdyby v duši

ten souhlas byl, jenž darmo pravdu ruší!

Ať slunce svítí, hlavy lidí zlatí,

ty vidím stíny, co se duší vlekou,

ty dojmy krásné s povrchu se ztratí

a slzy vyhrknou a tváří tekou – – – –

Co příčin je tu, aby člověk zoufal,

té pravdy nebýť, že jsem vždycky doufal!

V té směsi, co se každou chvíli mění,

dvé hochů nese rakev po ulici,

tu kolébku, z níž věčné narození

nás nese k sídlům moci hřímající.

Co myslí si as hoši, květy žití,

nesou-li rakev, schránku babích nití?

Co myslí si, kdy nesou dřeva kusy,

v něž listí žluté, opadané padne,

v něž každý jednou složen býti musí,

až ustane dech v kroku, tělo zchladne?

Co myslí si, kdy čerstvé nesou trámy,

když v takých jednou ztrouchnivějí sami?

Té vážnosti ta věc jim nedodala,

smích na líci jim zpustlé drsně zvoní,

z té stařeny, co vedle ruce spjala,

si tropí vtip a opičí se po ní.

Což jim to vadí, proudění to šumné,

zde čeká zisku mládí nerozumné.

Muž zastavil se, chvíli si tu prodlí

a vzpomene si na mrtvého v duši,

tam jinoch bledý ku nebi se modlí,

proč osud vlasti život zase ruší – –

co duší kolem, tolik citů s nimi

a tolik dojmů s rysy ponurými.

Tam ztratili se hoši v chodbě domu,

tam za chvíli se zase vynořili,

zas veselí a peněz trochu k tomu,

by za mrtvého jednou dobře žili!

Šli bez rakve a mizeli mi letem,

s tou rakví černou v duši jdou však světem.

Tak po poledni k večeru se dívám,

ty postavy jak sebe pozoruji;

co naleznu, v své duši všechno skrývám

a podle proudu toho potom pluji.

V ty řady stavím se, co světlo chtějí,

to světlo, které lidstvu všemu přeji.