Z ULICE.

Jde denně zvolna, vážně po ulici,

vždy k zemi hledí, zraku nepozvedne,

ať ticho kol či zástup hlaholící,

ať za šera ji potkám nebo ve dne.

Proud hnědých vlasů na šiji jí padá,

má smutné oči, sněhobílé skráně,

a mně se zdá, že vesna kdysi mladá

své bílé květy vsypala jí na ně.

A mysl má tak na ni uvykla si,

že s nepokojem znovu čekám vždycky,

až při setkání sklopí svoje řasy

a na můj pozdrav kývne apathicky.