Z ulice.

Dnes nevlídno: na střechy mlha klade

se jako příkrov hnědý; bláto všade.

Déšť na ulicích v loužích dělá kola.

Tlum lidí zřel jsem; spoutaného vola

na jatky vedli. Hlavu přehluboko

měl sklopenou; šel tich, jen jeho oko,

to neobsáhlým smutkem zamlžené

v dál dívalo se veliké a sklené

na lidi chladně, tupě v obzor šedý.

Však duše byla v něm a naposledy

ta zřela veliké své rodné luhy,

na pokosených lukách slunce pruhy,

chlad lesů, který v sklonu větví štědrém

dal útulek mu před mouchami, vedrem;

ba cítila i sena zápach zdravý,

a slyšela i cinkot zvonců; krávy

jenž ohlašuje, večer ke korytu

když s bučením jdou domů v luny svitu.

Vše v oku vola teď se zrcadlilo.

V svých katů středu kráčel v němém vzdoru.

A já jsem slyšel hukot starých borů,

já v ulici stál, s oblohy se lilo.