Z VÁHU DO DUNAJE.

Voda Váhu s jilmu pněm si hraje.

Není jilm – to tělo jinocha je,

berušky co pít sem vodil z háje.

Zalkal pes i ovce v kvil se daly:

pastýře, ach, pastýře nám vzali!

Eh, což stádo – zvykne na jiného!

Však co milá počne bez milého –

nedá vzít si toho jediného!

Volá jej: hoch okem sklenným zírá –

jej tam zdola náruč cizí svírá,

ňader vlny pod ním rozprostírá.

„Ne, jej nesmí, nesmí líbat jiná!

Plavci, druha vyrvete jí z klína!“

Ale plavcům zatočil vír pltí:

vari! vše, co mužské, Běsná shltí.

Stříkla pěna: jak se rozehnala,

za ní v dálce dívka mizí, malá.

„Bratře, na kůň!“ křičí. – Brat již cválá.

Chasa všechna za ním – na sto koní –

řeky však z nich žádný nedohoní.

„Nuž, ať mrtvého jí vyrvou radši

krahujci!“... Leč ni ta havěť ptačí

vlnám zběsněným v let nepostačí – – –

Kdos jim stačí přec: ta šedá pára

– ach, toť Slováčkova máť je stará!

Běží, běží celá udýchána,

běží, běží všecka ustarána:

„Bože, Bože můj, ach, je to rána!

Černý Dunaj vztahuje naň rámě –

oh, ten zdráva zpět ho nevydá mně.

Synu, synáčku, pojď, vrať se k mámě!“

Syn však matce, žel, již nerozumí

a vrah Dunaj, uchvátiv jej, šumí:

„Můj je Slovák – ty se nehlas k němu

ani k živému ni k umrlému:

živ-li, jasnou občerství mne krví,

mrtev – tělem aspoň břeh mně zmrví.“