Z večera.

Nejblažší jsou chvíle mého žití,

když se klid večerem rozhostí,

hvězdy vzejdou v nebes výsostí,

anděl spěje vůkol spánek síti.

V srdci mém se svatá jiskra vznítí,

cítím být se jinou bytostí,

klesnou pouta lidských křehkostí

a duch pouhým duchem být se cítí.

Z srdce pne se modlitba mi žhavá,

jako sloup, co do nebes až sáhá;

a ten bol, co v srdci děsně víří,

ve tichých se slzách rozplyne,

a v posvátné této hodině

s zrádným světem srdce zas se smíří. –