Z večera.

Zemdlený umírá den

V růžovém zlatišti;

Báječný zakvítá sen

Po hvězdném řečišti.

Z hlubin páry vystupují

Šíříce se v rovinách,

Pěvci lesní oněmují,

Ticho – ticho v březinách!

Ani šeptu více v mlází; –

Lína ještě nepřichází!

V dolinách už slunka kmit

Opustil vše chýže;

Poslední se loučí svit

Od starého kříže

Na pahorku. – Dolu hledím,

Kde se cestky sbíhají;

Jižjiž všecky smutnorouchem

Šera se pokrývají.

Tmavé stíny v ně se sází, –

Lína ještě nepřichází!

Chladný vichr zavívá

Opuštěnou strání,

Zádumčivě doznívá

V dědinách klekání.

Rolník z pole se už vrací,

Kyne odpočinku čas;

Už i poslední se strácí

Šíré po krajině hlas;

V chaloupce se zňala svíce –

Líno! snad nepřijdeš více?

Vážně noc od vzdálných hor

Ku západu stoupá,

Potok hučí – šumí bor –

V snách se haluz houpá.

Tu k jejímu oslavení

Z tisícero pramenů

Nebeského rozhvězdění

Srší strůmen plamenů.

Luna z modra povychází –

Lína ještě nepřichází.

Snad jsi, Luno, zočila

Touženou nevěstu!

Září svou jsi vkročila

Na ztemnělou cestu!

Kéž bys vdechla jiskru s nebe

V srdce její ochladlé!

Kéž by zbudila zář z tebe

Kvítko lásky uvadlé!

Ale ach! ty plyneš dále!

Marně dlím na tuhé skále!