Z VEČERA.

Když se jemný večer blíží,

Chladící větrové vlají:

Po háji ptáčkové si mdlí

Bezpečná hnízda hledají.

A Jasoň, ledva za hory

Že tvář ukrývá červenou:

Již perly jasné slzí zem,

Hlavinku růže kloní svou.

I já se kryji v háje stín

Zanášeje bolesti své;

V mém srdci zpurně bojují

Cit a myšlénky bouřlivé.

Jak mnoho jsem na zemi zřel

Za jeden dlouhý, jasný den;

Vše v srdci mém se sloučilo,

Nevím, co pravda je, co sen.

A nyní, když se končí den,

Tu mne to hrůzně zajímá;

Kde duše znespokojená

Si v tmavé noci podřímá?

Kam skryji dřív myšlénky své,

Než v boji musím zahynout?

Mám vložiti je v chladný hrob,

Bych snadněj mohl spočinout?

Ne! – V písních je rozešlu ven,

Co motýlky v budoucí čas!

Nechť bloudí sem, nechť bloudí tam,

Když pokynu, přilétnou zas! –