Z velkoměstského osamění.

Z nábřeží vane lkavé vody chlad...

Oh, léto nudné! dlouhé! vedro dusné!

Zdá ospale se voda kolébat, –

vše prázdné! zdlouhavé! vše trapně hnusné!

V mém mozku bzučí dávných přátel tlach,

jim vyhýbám se úskočně a lstivě.

Můj mozek sžírá černé nudy prach,

myšlénky zdvihá ze dna popudlivě.

Vlastními otřesy bych zaúpěl,

se sbírá ve mně bolest, šumí temně...

Jak s výšky souhra rozzpívaných cell

samota melancholická zní ve mně...