Z veršů bláznivého Karlíčka.

Když ve škole co klouče

jsem ještě sedával,

tu jsem se každodenně

ven z okna dívával.

Neb ve protějším okně

za krásnou květinou

jsem vždycky setkával se

s rozmilou dívčinou.

O milá drahá děvo,

jak rád bych dal ti pusu;

to merčil profesor však

a dal mi za to... husu! –

Zdá se mi, že jsem kytka

na polo umrzlá

v šíré pískové poušti,

v které žár lásky plá.

O smiluj ty se, děvo,

a pojď mne utrhnout,

sic u věčném tom ledu

musím se přiškvírnout.

Hlásal nám učitel kdys

o těles vztažlivosti;

i měltě sličnou dceru,

pravý to vzorek ctnosti.

Myslím si častokráte

v přednášce jeho věru,

že za příklad by užít

moh’ vlastní svojí dceru.

Neb jak to jeho dítě,

to záhy poznal jsem,

by nikdo nepřitáh’ mne

největším magnetem.

Kdys úlohu mi dali,

to z počtu, přetěžkou,

dokázati, že jedna

a jedna dvě prý jsou. –

I lámu hlavu sobě

již hezky dlouhou chvíl,

aniž lze domakat mi

se nějaký ten cíl.

V tom z okna podivám se,

jak venku na světě,

a zrak můj zabočí hned

naproti k Babetě. –

„Aha,“ zvolám hned čile,

„konečně to přec mám –

jak mohu dokázat to,

když tuto sedím sám!

Já jedna tedy byl jsem

podstatná jednotka

a druhou ke mně bude

protější Babetka!“ –

I pozval jsem ji k sobě,

tu děvu milenou –

a tak rozluštil těžkou

jsem úlohu tu svou. –

Aj, krále Visvamitru

mrzutého zřím stát,

nemá prý jeho národ

jej ani trochu rád.

I spílá ministrovi,

zač že prý nosí kříž:

„Rozkažte téže chvíle,

nechť miluje mne říš!“

„Ach – ale, sire, – kterak –“

„Již čiňte, co jsem prál!

A kdo mne nechce rád mít,

čert aby hned ho vzal.

A nemá-li mne ráda

ta slota –“ na to praví,

„tož ať se aspoň „jakby“

na oko ke mně staví!“ –

Ach, chtěl bych něžným kvítkem

na jejím ňadru být,

aneb co kuří očko

na nožince se skvít!

Leč kvítko uvadne-li,

tu zahodí se as,

a kuří očko bolné

nožejčkem řeže zas.

Raděj špičatým trnem,

neb blechou kdybych byl,

ach s jakovou rozkoší –

bych krev tu sladkou pil.

Však ne, trn ona zlomí

a zlostně odhodí,

a nehtíčkem svým blešku

se světa zprovodí.

Ať več chci proměním se,

pokaždé děva milá

by srdce milující

mé krutě přizabila! –