Z vesnice.

Do vesnice přivedli ji,

malou pobudu.

Řekla v zlosti

z prohnanosti:

tady nebudu.

Přivedli ji v metelici

rovnou na faru.

Nechci sedět na vesnici!

Zavřeli ji v špýcharu.

Z chleba, z vody,

bez svobody

zrodilo se tolik vzdoru,

že si ruce otloukala,

šelma malá,

o závoru.

Pro ty neustálé mely

lidé na ni zanevřeli.

Šel kol lesník,

jaro bylo,

modrá obloha.

Řekl: „Chudák holka zkusí.“

Zavolala: „Pro Boha,

pusťte, hlavu rozbiju si!“

Vzpomněl – loni dravce chytil,

v klec ho dal;

také se tak na svobodu

dobýval.

Ke dveřím má jen dva kroky,

klíč je v dosahu;

otočil jím – chudák holka

stojí na prahu.

Jaro vniká plným proudem,

je jak zmámená,

stojí, hledí, nehýbe se.

Co to znamená?

Bíle kvetou louky kolem,

modře nebesa;

přiskočil k ní, řekl honem:

pojď k nám do lesa!

Šla s ním krotce, neříkala –

já tu nebudu.

Ochočil si mladý lesník

malou pobudu.