Z Vláďova zápisníku

DNES V LETU vzlykal jsem: Druh mladý, kamarád,

přilnavý úponek, jejž měl jsem z duše rád,

pojednou k nohám mým jak sťatý doubek pad.

Poklek jsem, obrátil ten kmínek, zdvihal rychle,

pod korou lepkavou tep hledal mízy ztichlé.

Vzhléd, v očích úsměv mih jak biče bílý švih,

pak počal vyvracet je, vzpjal se, dlouze vzdych

a z rukou klesal mně a klesal, navždy ztich – –

Při písní kvílení, vrčení vrtulí

s ním jsme se loučili, vzpřímeni, ztrnulí,

co jeho rodička, hrdlička postřelená,

padala, bezvládně padala na kolena,

věchýtek urvaný, větévka ulomená,

kaplička zhroucená, hromádka neštěstí,

nádobka zčernalá vyvřelou bolestí,

plamínek rozlitý, hasnoucí na kahánku,

syrovou sirobou chvějivá třeslice,

jež bude bez světla se, rosy, libých vánků

jen hrůzou zachvívat v mlčení světnice – –

Ó, sedmibolestná, na břehu čekající,

až loď tě zaveze za jednozrozeným!

Na tebe díval jsem se zrakem zroseným

a náhle po boku ti, u tvých bledých lící

svou mamku uviděl, jak bledá, zsinalá

nad rovem ztraceným se, nad mým zhýbala – –

Ó, mamko, náručí, domove, klíne náš.

Nevím dne, hodiny – ať aspoň šlépěj znáš,

po které kráčel jsem, ať těžce po pěšinkách

těch zápisků mých jdeš, ztracená ve vzpomínkách – –

Byli jsme blaženi, na klíně, na kolébce

smavého hošíka tak bezpečně, tak hebce,

tu kyprou pěnu pěn ve vlnách krajkoví,

tu snítku zlatistou, květ bílorůžový,

jenž v naší zahrádce na slunci lásky pučel,

malého poslíčka, jenž ukázal nám účel,

cíl, cestu života – – Již volal mazlivé

své „tata, mama má“ – již údy plazivé

nad zemí nadzvédal na dlážce klátivé

pípaje radosti a žaly živočišné.

Rozjihlý, rozmělněn po samu kost a dřeň,

u něho stával jsem, klečíval den co den

šeptaje přísahy a sliby slávy pyšné

a náhle – – Oh, ta pouť, ta cesta prokletá

z Paříže do Bordeaux, ta bílá, staletá,

jak česno včelami zástupy obseta!

Zuřícím autem jsem se dral a proplétal

džunglemi úzkostných, tu jel, tu stál a houkal,

co vzadu hošíček se smál a žvatlal, broukal.

Tu vzlétlo z obruby obzorů, oblaků

tré nestvůr křídlatých, hrozivých přízraků,

tré příšer vzepjatých, vražedných letounů.

To pátrá po vojsku ta trojka špehounů?

jsem bleskem pomyslil a pobíd vůz. A náhle

hvizd nesnesitelný, divoké vytí táhlé,

hromový rachot, třesk, třas země, supění

a křiky zděšení a nářků, úpění.

Na zlomek vteřiny jsem k bledé Věrce vzhléd

zaváhav se strojem. Nad hochem schýlená

tam vzadu seděla a pološílená

úzkostí křičela divoce: „Jeď, jeď, jeď –“

Letěl jsem, na volant naléhal rameny

nedbaje krve, ran, nevida plameny,

neslyše v úzkosti, v šíleně divém letu

štěk, rachot drnčivý kletého kulometu –

Přelét – a z hrdla dral se dík již jásavý,

že zachráněni jsme, v tom výkřik drásavý

vzduch za mnou rozřízl, udeřil do hlavy,

ston, výkřik vražděných, vzkřek zabíjené zvěře.

Stanul jsem, vyskočil, vytrhl, vyrval dveře

zmateně zíraje k dítěti, bědné Věře.

Podivně vzpřímená, nehybná, ztrnulá

na klíně držela, ochable vinula

to naše poupátko, ptáčátko opeřené,

při prvním rozletu v prsíčka udeřené,

radostné světýlko, sladkého rozdávače

zvonivých úsměvů i bezmocného pláče,

nejsladších radostí, nejtěžších strastí, muk,

tu puklou větévku, ten přelomený puk – –

Pozorně, úzkostně jsem bral je z jejich dlaní.

Nevzkřikla, nevzlykla a nehnula se ani,

když úzkou skulinou ze hrudi krvácel,

když očka otevřel a náhle vyvracel,

ta očka žasnoucí, zmateně bloudící,

ta marně, zoufale přispění loudící,

až v koutcích ztrnula ve skelný, mrtvý sloup,

až vzdychl jak ten druh můj, padal, padal v hloub –

Poražen klesl jsem u auta na kolena

a slzy stékaly mi v ústa pokřivená

a hrdlo svíral, rval divoký vzlyk a vzdech,

co dítě k družce své jsem zdvihal na loktech –

Seděla dosud tak do kouta zaklíněná,

jen hlava poklesla jí, divně nakloněná,

seděla, hleděla kams dolů nepohnutě,

jak by se dívala na cosi chtivě, krutě,

na jakés zjevení, jež z klína vstávalo.

A náhle od ní tak již tichem zaválo,

takovým života a všeho zmrazením,

že zlekán povstal jsem, vymrštěn tušením,

a auto otřáslo se, zakymácelo

a tělo tuhnoucí bezmocně kácelo

dopředu, na mne až, co vzadu, z týla, lebky

pramínek prodíral se, ssedal na vlas hebký. – –

Vykřik' jsem, kvílení pln, hrůzy, šílení

a dítě odložil a v prudkém schýlení

Věrušku vzpřimoval, tep hledal nezřetelný

a našel, potkal jen hled nepohnutý, skelný – –

Co dále, nevím už, jen smutný, smutný velmi

jsem seděl připoután, přikován těmi bělmy,

tak hrůzně sám a sám v tom zkrváceném autě,

s dítětem na klíně, se ztuhlou Věrkou v koutě

a přál si zemříti – – Oh, sladká, spanilá,

kterou má neklidnost tak často ranila,

má spolupoutnice, přítelko předrahá,

kterás i mrznoucí, svlečena do naha,

mně pomáhala vstát, vyjeti na draha,

má bědná zpěvačko – – Již zcela, docela

hra, hudba nádherná a píseň veselá

tvých údů líbezných dopěla, dozněla –

již jejich kouzelná, milostiplná krása

vstříc slunci, měsíci se, vstříc mně nerozjásá –

již zpěv tvůj trylkový, smích nezahlaholí

z komnatky mateřství do lučin, do polí,

tvá paže průsvitná neztiší, nezkolíbá

tesknotu domova a ret tvůj nezulíbá

zářivé tělíčko smavému dítěti – –

již nikdy, nikdy, ach, v horoucím objetí

mně nespočinete, mé bědné oběti – –

Oh, proč jsem svolil, proč tě sem ved, přítelko má,

proč na tě nenaleh víc úzkostnýma rtoma,

bys spěšně nasedla, u otce, u matky

zpívala robátku ve vůních zahrádky – –?

To chtěl jsem mít tě zde, v mých snech a těle, smyslech

a rád jsem, s radostí tvé bědné přání vyslech,

zkonejšil úzkost svou – to tak tě zvábila

má láska sobecká a krutě zabila –

Oh, mdlého, kletého mne – – Kdybych aspoň nyní

vás z vozu vynes včas, svál v příkopu jak jiní

a přikryl tělem svým! – Však já jen v panice,

v šílenství úzkostí prach smetal silnice,

vyzýval letadla, vyzýval kulomet,

by vztekle hledal vás a dostih, srazil, smet – –

Vždy živí cítí se osudně vinnými

čímž hrozně nezvratným před svými mrtvými.

Kdos nahléd, dotkl se mě ostýchavě, jemně,

kdos smutný, tesklivý jak půlnoční pláč země,

a očima plnýma lítosti, žalu, hrůz –

náš cestující, jenž vše ztratil ztrativ vůz.

Nenašed odezvy potichu zavřel dveře

a pohlížeje vzad a zkoumavě mě měře

pomalu, pomalu jel krokem pohřebním.

A v městě, živlu svém, vším nutným, potřebným,

tož prámem na převoz, tou smutnou loďkou-truhlou,

přetichým přístavem s mladými platany

opatřil babátko mé, Věrku modře ztuhlou

a šatem smutečním mě, dvěma krajany –

A kolem pobíhal, ve vzduchu za mnou větřil,

jak by se stále bál, že rány neošetřil,

z které jsem den ze dne, noc z noci krvácel.

A kroky krotil hned a pohled odvracel,

když v koutě zšeřelém jsem nepohnutě seděl

a jídlo odstrčiv do neurčita hleděl,

když vzpurně, pochmurně vyčítal ztrátu ztrát:

Je ještě jaký Bůh –? Kde jeho dobrý řád –?

Je temná síla jen – puzení – pustý proud,

jenž vírným vesmírem se valí napořád,

vše ssebou strhává, přinutí plynout, plout –

Bez vůle vláčen kams do prázdna, nesmyslna

jen hloubej zapadáš, ve křečích křiče, klna,

lokaje, lízaje lék lásky, lahody

z pohárku přátelství, pohlaví, přírody – –

Jsme loutka bezcenná ve tlapách náhody,

již prstů pohybem na padrť drobí, drtí.

Jsme kořist křičící v dřenových zubech smrti,

která si s námi hrá jen po rozmaru, zvůli,

omráčí, zmrzačí, překousne přesně v půli – –

Ne, otče, dobrý Bůh, však ze žuly a ruly,

železa, ocele, s očima slepýma,

jenž vůbec hemžení po zemi nevnímá,

jenž kdesi v neznámu, daleku, ve výši

výkřiků zoufání, bolestí neslyší,

jenž proseb, rouhání, modliteb, kleteb nedbá,

jen chce, by vlnila se, k smrti zrála setba – –

Pak v Britsku, na pevně poklidném ostrově,

jenž v dálku plul a plul a v dálku poplove,

v zelené zahradě, kterou si kdysi k ránu

sám Tvůrce ohradil vodami oceánu.

Ó, Britsko, hradiště na skále křídové,

lve mocný, pozorně sepjatý ke skoku

přes mořskou příkopu k obraně, útoku,

kdykoliv kopím kdos namíří do boku.

Anglie, asyle, hostinný domove

velikých tesklivců, jež pláč a touha žene

přes moře vzdechů, slz do vlasti ujařmené,

světový přístave svobody ukázněné,

utichlých revolt všech a velké bázně boží

a těžkých korábů s poklady zlata, zboží. – –

Tvé denní dychtění a dech, tvé noci, rána

jen siren jek a lek, jen hvizd a třesk a rána,

tvá půda posvátná paluba popukaná,

do jejichž stožárů sběsile bije hrom –

Rozpřáhne náruč strom, rozpřáhne dům a dÓm,

jak chtěl by k nebesům odvážně plouti

a zapotácí se, do sebe, ulic hroutí.

Ten nářek nábytku a krovů, puklých stěn –

ten mužů němý sten, zoufalé slzy žen –

ty prasklé hlavičky, prsíčka, bříška dětská

s jamkami po ranách, zalita krví všecka – –!

Oh, matné mrtvolky jak hošík můj – vy sladká,

rozkošná tělíčka, líbezná Jezulátka,

radosti, úzkosti, naděje máteře,

vy cíle života, rodiny páteře,

borcové budoucna – vy vlajky zablácené

pod žerdí zlámanou, stromečky vyvrácené,

těl zbytky zavité do plachty zkrvácené

před svými, přede mnou ve hrůzný, dlouhý řad –

Oh, křičet bolem zas jak v Bordeaux tolikrát,

líc nehty rýt a kvílet, šílet, proklínat! –

Však tady ticho vždy, jako by bolest, lkání

sražené do hloubek jich námořnickou dlaní

nesmělo napovrch vystoupit, vyplout ani,

jak by se každý bál oslabit odvahu,

s níž stojí napřímen na březích, na prahu

své kosti házeje osudu na váhu.

Ó, plavče zamlklý, který ses z palub, prámů

bil s vichry, vlnami po věky hrdinně,

před zrakem odvážným smrt v každé hodině –

pobožný poutníku, který ses v přítmí chrámů

opíral o Boha, o sebe jedině –

svobody hlídači, jenž lámals žezla králů

pro právo, pravdu svou, pro září ideálů:

Mne z dýmů zoufalství vynášels na ramenou,

až z hloubí vydech jsem, zdvih hlavu omámenou,

až kolem kouř a krev a krutou zkázu, smrt

jsem v hněvů plamenech na kámen, ocel ztvrd.

Oh, rachot strojů, střel, bomb, bitev běsnění

ve spodní zuřivost člověka promění –

Co dál však –? Dobíjím – Víc, více teskno je mi

po drahých, po pláních, pahorcích, malé zemi,

jež v hrůzách mávala hasnoucí pochodní,

jíž vojska zuřivá jak branou průchodní

se budou valiti slz, krve povodní,

jež jatá, spoutaná, ubitá ve tmách zpola

do snů mých, toužení, do stesků stále volá – – –