Z vlastních dveří.

Vše sivo kolem, mraky temně šedé

jdou v dál a šíř,

svou družku zimu podzim k hodu vede,

a jiní jemnou pýř

jim na svatební cestu sypou mraky –

ach, nejen jim; mně taky!

Zapadlo všecko, srdce mé i hlava,

v hruď dech’ mi chlad;

poslední kvítí duše opadává,

a přes noc snad

krev žití rozkazu se vzdorně zpeří –

a z vlastních musím dveří.