Z volných písní

My ještě nejsme na marách

a páter neřek’: amen,

my ještě nejsme ve truhle

a netíží nás kámen.

A kdyby bylo kamení

jak vrch na naší hrudi, –

zapějte chorál k volnosti

a tělo se nám vzbudí!

My národem jsme zpěvavým

a pějem píseň měkkou,

a budem skuhrat věčně tak,

dokud nás nepovlekou.

To nepovlekou na pranýř

a k bídné šibenici –

pak zazní naše písnička

od líce zase k líci!

Nám spílali, že mlčíme,

kdy bije vrah nás v šiji,

však zazpíváme v nadšení

mu hlučnou melodii.

Beze slov k uchu, pánové,

až zajde sluch vám celý –

a pak ať řekne někdo nám,

že už jsme oněměli!

Staletí plakal’s, lide můj,

a žebral slitování,

byl’s hladov, žízniv, lide můj,

a neměl sousta ani.

A ta tvá bída, lide můj,

tě potopila v bláto,

a ty jsi mlčel, lide můj,

a poděkoval za to.

Už vstávej, vstávej, lide můj,

a pozdvihni svou hlavu,

už zanech pláče, vezmi meč

a bojuj za oslavu.