Z východu.

Již mlkne město Moslenínů,

již mlkne pyšný Cařihrad,

a noc se béře v černém stínu,

kam luny svit se nevekrad.

Na nejzažším i moře kraji

si rudý zašel červánek,

jen píseň moře nese vánek,

v tom divném jejím ve mumraji.

Ze pavlanu jen teskný nápěv

si tichým krajem zaznívá,

a poslední pak zvuku záchvěv

ve snivém moří vyznívá.

Tam úplněk zář metá bledou,

kde dívka vedle pinie

teď s milencem svým hovor vedou,

tak tichý jako nénie.

V náručí pojal Minaretu,

a s Bohem chtěl jí na vždy dát,

a pocel sladký z jeho retů

chtěl věčně na rtu umírat.

„Však harem pašův nesmí míti

tě květe krásy, bohyně

na mých ty musíš prsou sníti,

bez tebe vše mně zahyne.

Ve lásky zalkal rozechvětí

teď mladý vůdce, janičar,

„ty musíš se mnou dále spěti,

já s tebou nebojím se čar.“

Ze schodou již i mramorových,

ji snésti chtěl a unést ji

do vlastí kamsi dálných, nových,

svou nevěstu tak přivést si.

Tu kleštěnec je zaslech’ jíti

a dole viděl stíny dva,

o loďku slyšel vlny bíti,

hned u nich byl již skokem lva.

Již věděl celý pašův harem,

že nová žena prchnula,

již dostal včera paša darem,

jež krásou všude proslula.

Vždy blíž a blíže janičaru,

dav loděk strážců, kleštěnců,

kol kupí se a řadí párů,

vzdálen málo prstenců.

V svou náruč dívku svůdce pojal

a pádem zčeřil vln se běh,

že jenom těl dvé mramorových

do vlastí nesou kamsi nových...