Z výletu.

To zticha pršelo... Do kroku našich čet

bil jednotvárný rytmus kapek na listech,

a žita zhořkle voněla... v tmy tichý vzdech

se chvilkou zachvěl polhlasem náš zmlklý ret.

Tón modře sepiový na vše, na vše sed:

na tesknost zelení, na řeky chladný plech,

na vesnic zemdlenost, na ticha jejich střech...

vše zvolna zatopil... i obrys našich čet...

Už slabě mžilo jen (to z podvečerních mlh,

jež po všem zůstaly)... Hlas trubky chvílí střík

v to splihlé ovzduší, by oživil náš chod...

A ticho... jen kdes v travách zněly strachy vlh,

vlh poplašených hlasným pleskem našich bot,

však v tichu velikém mdle vrávoral jich křik.