Z žalu písně.

Vzletla holubice,

luňák letěl za ní,

oba zastavili

u tatranských strání;

bílá holubice

smutně naříkala,

že se luňákovou

mladoženkou stala.

Nevolnice bílá,

cestou dokonána,

pročže jsi luňáka

pojala za pána?

kdože je ten oplan,

jenž vás sesobášil,

by tě věčně věkův

onen luňák strašil?

Osud to byl krutý,

v srdce mi zalučil,

a pláč můj a žel můj

zpěvánkám mne učil;

z mého křidélenka

drobné peří slítlo

a z každého pérka

pěkné kvítko zkvítlo.

Do každého kvítka

od šípu ostrve

spadla ze srdíčka

malá krůpěj krve;

vychladla od noci,

od žalu pobledla,

smutněnaříkavý

samohovor vedla.

Vysvítalo slunko,

krůpěje pobralo,

po horách i dolech

s nimi pospíchalo;

nasypalo perly

na luhy i stánky

a z těch perel svitly

slovenské zpěvánky.