ZA AL. SVOJSÍKEM

Ven z našich úzkých obzorů, kde stěží

se časem dýchá v dusnu k zalknutí,

kde na všem vůkol těžké stíny leží,

v dál zatoužíval’s volnou perutí,

výš nad mlhy, jež jako těžká chmura

se časem nízko vlekou nad námi,

jež, zmalátnělé, ve snách dusí můra...

V kraj dálný zaletíval’s, neznámý,

a světy vídal’s daleké a divy

zázračných krajů. Čtyři úzké stěny

tvé chudé kaplánky tu opuštěny

pojednou zbyly. Duch tvůj, stále chtivý

vždy nových, širších obzorů, tě učil

výš vznésti peruť nad všednosti rmut,

ven z toho okruhu, jenž svíral, mučil

a tížil v dusnu tom, kde odnikud

nebylo svěžích závanů... Kdes jiný,

krásnější život svěže dýchal světem,

kdes jinak žili, nežli přáno dětem

té zakřiknuté české domoviny...

A jiný, volný, šťastný vídal’s lid

tam ve světě tom širokém, kam nesla

tě žhavá touha. Slýchal’s hlaholit

tam jiné písně, slýchal’s jiná hesla

a dýchal jiný vzduch. Tvé oči těšit

se mohly božskou krásou řeckých děl,

na vlnách Bosporu jsi uviděl

se zrcadliti zlaté báně mešit,

hor kavkazských jsi viděl pyšný tém

a zadumal se nad sibiřskou stepí,

v zasnění bloudil’s krajem chrysanthem

a na Balkáně naslouchal’s, co slepý

pěl guslar. Slovák, šohaj bujarý

pod Krivání své písničky ti zpíval,

své hymny hřměl ti Niagary příval,

co na jihu kdes píseň kytary

tě vítala. V těch mraveništích všech,

kde lidmi mravenci se tmí a hemží,

na Michiganu, na Seině i Temži,

tam všude dálných vzpomínal jsi Čech

a vždy zas do nich vracel jsi se rád,

ke všemu, co tak srdci blízko, draho –

a na nábřeží jak jsi častokrát

nábožně šeptal: „Jak jsi krásná, Praho!“

Z těch krajů všech, kde lidé žijí lidsky,

rád znovu jsi se vracel mezi nás,

a zas i v malém našem světě vždycky,

byť na nedlouho, dýchalo se snáz...

Z těch širších obzorů vždy zákmit světla

jsi přinášel v tu dusnou bídu naši –

i pro ty bědy své zas byla dražší

ti domovina rodná. V duši zkvetla

ti pevná, hluboká a svatá víra,

tak skalopevná, silnější den ze dne,

i náš den že se nad mlhami zvedne...

Co tebou zvalo se, to uzavírá

dnes kámen hrobu. Byl to život krátký,

jejž prožil’s. V chudou kaplánku již zpátky

se nikdy nevrátíš, oželen všemi,

kdož znali tě. Tvá naděje, tak vřelá,

tvá víra, láska s tebou neumřela –

spi klidně, příteli, v té rodné zemi!