ZA ALFREDEM MUTHEM

Za krásných dnů mé mladosti

jsem čet tvou píseň unylou –

a jako krásná pohádka

jde znova, znova duší mou.

To bylo v listě obrázkovém,

jimiž jsem rád tak listoval –

tam za Tvé písně toužným slovem

se obraz kresby na mne smál.

Kdes na výšině jakés hory

ve smavý krásný letní den

trojlístek studentů si hověl,

na trávník v štěstí rozložen.

Zdvíhali čapky, ruce vzpřáhli

kams do hor, rovin, do dáli –

(tak Ludwig Richter kreslil mládí –)

a Tvoji píseň zpívali.

Jen akord slední zní mi v duši –

když duše znavená chce v let

z těch tvrdých, dusných trampot žití,

tak rád bych zas tu píseň čet’:

„Nad námi blankyt svítí,

před námi krásné vlasti ráj,

za námi propast hluboká

se šklebí.

Ó touho mládí! Křídla široká

já chtěl bych rozepnout

až k nebi!...“ – ?