Za Antonínem Chittussim. (I.)

Tvá duše hrdá deptajíc všednost rozbila těla mdlé svory.

Ó nyní chápu sílu Tvých hněvů, nadšení plamen a vzdory!

Z těch byl jsi, kteří směle jdou k cíli, noha jichž nerada mešká

na prašné cestě nudy a tísně, necítí, koule že těžká,

koule to bídy, strádání, hoře s řinkotem za ní se vláčí,

kterým je málo, soudruh když v jarmu se potí a trudí a kráčí,

Ty jsi chtěl orlem letěti stále, letěti výše a výše

v oblast, kde anděl bleskutým klínem „Ideál“ do mraků píše,

Ty jsi chtěl dále, v té velké snaze kácel jsi hermy a modly,

neptal se často, kdo je tu slabý, Ty’s viděl pouze, kdo podlý.

Chtěl jsi, by každý jako Ty cítil, zpíjel se nadšení vínem,

oheň a plamen rozvířit chtěl jsi v oběhu mdlé krve líném,

nechápal’s ovšem, dětinství pouhé kterak nás rozdělit může,

na Guelfy tady, tam v Ghibeliny, dětinství nehodné muže,

jak sobci chytří halí se v liščí kožichy a šuby kuní,

jak velkost v blátě, s nestoudným čelem co nad ní sprostota trůní,

jak se tu rveme, překřičet chceme, šťoucháme lokty a pérem

za cetkou a cárem, s vášní a žárem druha druh bijem a perem,

jak moudrost školská pedantství kukli umění přes oči tahá,

by nevidělo, jak ona k nebi ušima Midase sahá.

To všecko viděl’s, milenec krásy, v tom bahně též musil’s žíti,

o skývu chleba, uznání slovo s buldoky rvát se a bíti:

tu jako vulkán, sněhy jenž spjatý v nitru svém bouří a zuří,

vzkypěl jsi hněvem, strhal vše vazby, vpřed se hnal s odvahou tuří,

nehleděl’s v pravo, nehleděl’s v levo, v mysli jen ideal božský,

deptal jsi jiných úsudky, cíle, hromadil hněvy a trosky,

syt potom lidí, v samotu prchal’s tichounkých polí a hvozdů,

kde v kmenu pádu, bystříce vádu poslouchal žalmy jsi drozdů,

v přeletu stínu v mladičkých břízách i v jehněd kypící třásni,

v čekanky modru, vlčího máku v šarlatě opíjel’s básní,

tou básní kosmu, samoty, ticha, v níž člověk boha dech tuší,

tu svoji sdranou a lidmi štvanou, žíznivou, básnivou duši!