Za Antonínem Chittussim. (II.)

Ó chvíle dumy, kdy vlny šumí kol dlouhých rybníků hrází,

nad šerá lada, káně když padá daleko v olšové mlází,

rákos jen hebce na břehu šepce a třtina ve větru zpívá,

a v matném ruchu vlnami vzduchu mýtinou klekání splývá,

tam byl jsi doma, lačnýma rtoma hltal jsi z pramene krásy

a stíny a šero, paprsků stero, oblaka, svity a jasy

ti byly tóny palety velké, příroda v ruce již třímá,

ať v bouři duní, v pršce se sluní, večerem hvozdy ať dýmá!

Tam’s míchal barvy, pojil a snoubil v celek je, ve souzvuk ladil,

s láskou, jíž často umělec milý svůj nástroj laskal a hladil,

s nadšením v oku, neznaje mdloby, rukou vždy hbitou a pevnou

konejšil’s v radost snivou a tichou duši svou vzdornou a hněvnou!

Tam v pusté tiši, hvozdy kde dýší, tam sama přečasto k Tobě

jak pták, jak včelka, všech nás ta velká máť Krása přišla a obě

tvé oči, jež pily vzruch něhy a síly, Ti zlíbala, až prchly stesky,

až na Tvém plátně smál se a dumal v celé své pravdě kraj český,

neb Ty jsi chytil jak hoch v dlaň ptáka, štětcem svým tu jeho duši,

již sedlák cítí pod tvrdou hroudou, již básník hádá a tuší

v skřivánčím plesu, v žalobě lesů, v mlčení zoraných polí,

Tvůj štětec uhád’, čím kraj ten kvete, co nás tu hněte a bolí,

Tvůj štětec zachyt’ přírody úsměv, k svému když pospíchá loži,

s mdlobou v tom spěchu, ale v svém dechu tvořivý dech lásky boží!