Za babičkou.

Půl století, jen v bolestech a trudu

a na lůžku svém život osamělý,

když oheň trávil nitro starých údů,

jsi žila svatě, stejně, noc, den celý.

Já nikdy nezřel na tvém retu nudu,

ten modlitbu jen šeptal rozechvělý,

neb v svatých knihách, cudných, beze bludu,

si šeptal blahou zvěst, když oči bděly.

Ó mnoho, mnoho knih jsi v žití četla,

však jednu z nich jsi nejvíc milovala,

to zedraný byl, starý „Život svatých“.

Již chápu, odkud v tváři tolik světla

a k utrpení tolik síly vzala

i tichou smrt, jas kolem rukou spjatých.