Za bouřky.

Po nebi jdou mračen davy,

v nich se zlato skví a krev,

dubině se třesou hlavy,

jedlemi zní šum a zpěv.

Nešumí to vánek teplý,

nezpívá to ptačí sbor,

to se vichry bujně vzeply

mlžin lesních nad obzor.

A tam ve skalách to hýká

zvuků drsných směsicí,

hřmí to, duní, pláče, vzlyká

hudbou bludně kvílící.

Zdiven zírám. Kol mých skrání

blesk se mihnul klikatý,

v tom se rána v divém řvaní

vryla v zem, mně u paty.

Od skal pláč i chechtot jásá

jak rej bitvy šílený –

jaká hrůza, jaká krása

v sterém tvaru ozvěny!

Jak bych slyšel tam z té záře

dupot kopyt, zbraní třesk,

jak bych viděl vzdorné tváře,

v očích vztek a žár a lesk.

Ajta! šedá táboritská

hradba řinčí vozová,

jak se od ní síla lidská

v kusy láme bláhová!

Slyším boží bojovníky,

bludný pokřik dětí, žen,

palcátův a sudlic ryky,

jeden jásot, jeden sten!

Toť ten obraz, jejž mi snové

dávno v mysl tlačili,

obraz bitvy pohádkové,

hrůzný jako spanilý!

Pod táborským vysněn nebem,

tak tu stojí přede mnou –

vytvořený srdcem, lebem,

se vší zářnou oslavou...

Bouř se tiší, hrom se dálí,

mračen již se trhá roj,

hledím v les a jeho skály,

ten tam ryk a šum a boj.

Tak tu zase klidně leží

kraje mého rodný kout,

a v náruči jeho svěží

štěstím chtěl bych utonout!