Za bouřlivých dnů svatodušních r. 1848.

Byl divný rok ten osmačtyřicátý,

svobodě zevšad chvalozpěvy znějí,

lid pro ni v boj – tak dí – by vrh‘ se svatý,

a mnohý nezná, nežli jméno její. –

Hod svatodušní. Na Václavském trhu

„slovanskou mší svatou“ kněz Boha vzývá;

lid v svatém nadšení a mysli vztrhu

„Gospodi, pomiluj ny“ zbožně zpívá.

Mši obcují „Slovanští hosté“ všicci,

národní garda, student v lesklé zbrani,

však marně ohlížíš se po šlechtici,

vojín i úředník mše té se straní.

Když po mši – bylo právě o poledni –

lid v tlupách na zpáteční dal se chůzi,

„Kde domov můj“ dojemně pějí jedni,

a „Hej Slované“ prozpěvují druzí.

Tu ze strážnice jako blesk se na ně

zbrojenců valná vyrojila četa;

ó přeběda! již setkaly se zbraně,

a teče krev; po blahém míru veta!

Nesmírný hluk a poplach po všem městě –

a „Zrada! Zrada!“ rozléhá se všady;

k nezvyklé práci strou se lidu pěstě,

na mnoha místech rostou barikády.

Toť vzpoura, roditelka strašných zjevů!

V dva tábory se tříští srodné síly,

puštěna uzda vražednému hněvu,

lid na vojsko a vojsko na lid střílí. –

Na barikádě u mostecké věže

se vzácná zrakům jeví podívaná:

na jejím temeni korouhev střeže

a druhům velí bohatýrská panna.

Ký lepý zjev! Chrabrost jí z oka zírá,

frygická čapka hlavu lehce clání,

pás krvorudý outlé boky svírá

a na něm divné písma vyšívání.

Ač, kdože jest neb odkud, nikdo neví,

přec s ochotou jí všichni poslouchají.

Či zjev to luzný Orleánské děvy?

Či vtělená v ní Svoboda se tají?

Všech budí obdiv i sám pohled na ni,

a takým kouzlem bojovníky jímá,

že od její se boků nehnou, ani

když nepřátelská na ně střelba hřímá.

Zas, poslyš! hymna junáckého sboru

„Kde domov můj“ velebně vzduchem vane,

a po té, jakby k válečnému vzdoru,

zaznívá důrazněji „Hej Slované!“

A děla hřmějí s protějšího svahu

hlaholem bouře v junácké ty zpěvy;

ach! střela jedna vyhlédla si dráhu

upřímo k srdci bohatýrské děvy!

Na barikádě zavzněl ryk a lkaní;

korouhev roztříštěna k zemi padá,

a panna mrtva skácela se na ni! –

Ach, osiřela rázem barikáda!

Co dříve tušili, teď plni žasu,

když bohatýrskou mučennici zvedli,

na krvorudém, jenž ji svíral, pasu

„Svoboda“ vtkáno zlatým písmem shlédli.

Když pak i vojsko vší se mocí jalo

útokem na jich barikádu hnáti,

kles‘ mnohý v prach; ostatním nezbývalo,

než na milost se vítězovi vzdáti.

Však dříve jdou a ve hrob chladný kladou

té drahé zesnulé tělesnou schráni;

vždyť pevně věří, Svobodu že mladou

k nedalekému jen hřbí z mrtvých vstání.

Pak zbraně snášejí a ukládají

– poslední hold – na děvy čerstvém rově;

a mrtvý po Praze i po všem kraji

klid rozložil se jako na hřbitově.