ZA BOUŘNÉ NOCI.

Za bouřné noci podzimní,

kdy tmou vše zakryto,

kol oken tam, kde někdo bdí,

jak křídla šumí to.

A nevíš, je to větru sten

za chladné noci té,

či pták to klepe do oken:

„Otevřte, otevřte!“

Já naslouchám a slyším tich:

„Ve svět váš mlhavý

my z krajů nesem nadhvězdných

vám mrtvých pozdravy.“

„Jsme snů dav, který k zemi slít,

myšlénky neznámé,

a duše, v kterých narodit

se možno, hledáme!“

Do noci pnu svůj zrak i sluch,

do tmy a do šíra,

teď, zdá se mi, kdes na ten ruch

se okno otvírá.

A zas to zalká, zaječí:

„Nás také přijměte,

my myšlénky jsme největší,

však nejvíc prokleté!“

A pláče to jak v bouři hvozd,

jak křídla šelestí:

„Což nikdo nechce nesmrtnost

za cenu bolesti?“