ZA BOŽENOU NĚMCOVOU.

Ty důvěrně lidská, Ty něžná, kouzelně sladká,

jak nejprostší pohádka Tvá, jak úsměvná matka.

Ty průzračně čistá jak horský potok, když uhání

jak veselé dítě s bublavým žvatláním pod strání;

přirozená, prostá a milá, dojemně líbezná

jak mizící národní píseň. Ty stále vítězná,

Ty nejčistší, nejsladší naše, největší z žen!

Ty ubitá, po léta zmírající na kříži

běd svojich i národních, zrazená láskou, ubohá.

Cos měla zde? – Kolikrát v chmurný, hněvivý den,

a kolikrát v noci, když prchal výsměšný sen,

se vyrval Ti z bílého hrdla zoufalý sten,

když sama a sama, bezmocně bila ses o Boha;

když rozkošnou hlavu otloukala sis o mříži

svých žalářů těžkých; když lidskost marně jsi hledala;

když pro sladká mláďata za ten žebrácký plat

jsi zlámaná křídla s nadlidským úsilím zvedala,

jak drátařské dítě snášela zimu a ústrk a hlad.

Ty největší naše! – Když slunce tesklivě hasne,

a pokojem plíží se zjevy mátožných stínů,

tu děti mé střapaté hlavy do Tvého klínu

vždy důvěrně stulí, rozevrou oči své jasné,

a naslouchajíce z daleka slovům Tvým luzným,

Tvé lidskosti velké se učí, soucitu s nuzným...

A já –? Když nejvíc jsem znaven vnucenou prací,

když zoškliven trapným pohledem na bídnou trosku

všech zlomených duší moderních, vyssátých mozků

a ztrhaných nervů a srdcí hynoucích chladem: –

tu duše má znovu a znovu k Tobě se vrací

jak v domov svůj věčný, a u Tvé Babičky vlídné

vždy nachází slova útěchy, jistoty klidné...

A Ty jsi zemřela bídou, zemřela hladem...!