ZA BOŽENOU NĚMCOVOU.

Tak dlouho již, co, babičko, jsi něma,

co dopovídala’s nám pohádky,

tvůj schladlý ret co úsměvu již nemá,

ni zhaslý zrak svých jisker památky;

čtvrť století tvé čelo v spánku leží,

a na tvé lůžko bílá návěj sněží.

A kdo ty stopy v sněhu vyšlapává,

čím taje na tvém srdci jíní chlad?

O babičko, sem k tobě kráčí sláva

a vřelou slzou kropívá tě snad,

až kouzlem, zjevný zasvěcenců hledu,

květ rajský na tvém hrobě plane z ledu.

Kol tebe vše se kouzlem obestýlá,

vše divotvorno jako z pohádky;

ty’s babičkou, v níž skryta dobrá víla,

již hostí v prostřed luzné zahrádky

kol květem poesie obepjatá

tvá chýška skromná – chudoba tvá svatá.

I vycházíš z ní s usměvavou tváří

v les mocný, tmavý, jenžto šumně vlá,

kde v mechu stinném studánka ti září

a zpěvným šeptem vábně v sluch ti hrá;

ty poklekáš i čerpáš umnou dlaní,

a ryzí zlato, perly zdviháš na ní.

Ty vážné kmeny, útlé ratolesti,

ten les kol živne: jest to český lid,

a jeho srdcem studánka ta jesti,

v níž zázračný jest poklad jeho skryt;

tvá ruka něžná v srdce lidu sahá,

a jeho zvěsti tvá jsou kořisť drahá.

A všichni věštci, všichni mudrcové

těch bájí vykládají skvostný taj,

a jak by kouzlem – vždy zas krásy nové

v jich lesku velebí ves český kraj, –

však jedna z nich jest hádankou všech těžší,

ji po čtvrť století duch český řeší....

Toť báje krásná, jež ti v srdci kvetla

v ten věk, jenž pohádkou se býti zdál,

tak plný vzletu, síly, ohně, světla,

jenž nadšením tvé mroucí žití hřál

a duši okřídlil ti nadějemi,

když „s bohem” vzdychla’s drahé rodné zemi.

Toť báje čisté, velké horoucnosti,

jež plála v českých srdcí hlubinách;

toť pohádka, že slunné budoucnosti,

se dobýváme na výsostný práh

a v boji oň že neskloníme čela,

byť nám v ně zloba sterým rázem hřměla.

Toť pohádka všech sladší a všech větší,

že nad nejblažší, cizí světa vzkaz

nám slavnějším i vzdech jest v rodné řeči,

v níž každým slůvkem hřmí nám boží hlas;

své pýchy, mluvy své že nezadáme,

nechť o hruď naši světa zbroj se láme.

Toť zjevení, jež hymnou vlálo vzduchem,

když rozplynul v něj poslední tvůj dech,

i rozzvonilo srdcí všech se vzruchem

i vysvětilo hloubky duchů všech

co víra, přísaha i zvěstování,

že českosť na vždy slaví z mrtvých vstání!

Že proudem věčným bez konce se prýští

ten přehluboký pramen českosti,

ten ryzí poklad naší spásy příští,

zdroj žití, nápoj nesmrtelnosti,

a žádný mráz ni žár že nevysuší

nám posvátného toho zřídla v duši.

O českosť naše, studánka to skvělá

jak v štítu vlasti zářný drahokam!

Kdo chce ji zkalit? Čí to ruka smělá

rmuť v její křišťál metá, plnou plam?

O chraň ji, chraň ji, ať jí neznesvětí –

ó babičko, hřích dětí tvojich dětí!

O ponoř duchovitou, drahou ruku

v ten démantový její nebejas,

svlaž rosou z něho sprahlá ústa vnuků,

zchlaď žízeň opojnou, ať cítí zas,

že žhavým olovem jest mluva cizí –

však sladkou vláhou nám jen českosť ryzí.

Ó žehnej studánky té krůpějemi

skráň dítek zlatou, starců šediny,

ó žehnej, žehnej celou českou zemi,

měst zlaté střechy, prosté dědiny,

ó žehnej vláhou svého posvěcení

nám českosť nehynoucích pokolení.

A posvěť ženy české, matky české,

ty babičko, ty dobrá pramáti,

ať v síně hradů, ve světničky veské

věk zlatých pohádek se navrátí

a srdce tvého nejkrásnější báje

vzplá mocnou pravdou z českých luhů ráje!

Ať v národ slavný vzrostou naše davy,

sil načerpavše v té tvé studánce,

ať máme z českých synů Břetislavy,

zlé křivdy bijce, práva obránce!

Ať nikdy pouhou pohádkou nám není,

však pravdou zlatou naše vykoupení.

Té doby české, jejíž byla’s dcerou,

ó babičko! té doby vzkříšení

ať zlatá rosa ve budoucnosť šerou

nám perlí hvězdné spásy znamení,

jak perlily se na tvých lící vrásky

tvé svaté slzy oběti a lásky.