ZA BRANOU

Jsem v širém kraji pozdě navečer,

noc ještě váhá,

jen soumrak starých nadějí a věr

do srdce vtéká jako lázeň vlahá.

Jsem za branou, která se nezavřela

za kroky odcházejících,

jak náruč otevřená a stráž domu bdělá,

jež neopouští svých.

Mně voní sladčeji ta vůně bezpečí,

kterého jsem se vzdal,

já nevěrný, který je dosvědčí,

až za branou, až mimo hradeb val,

kde znějí vábněji vzdálená klekání

mně nevěřícímu

a září jasněji zázraky svítání

mně hroužícímu se v tmu.

Tam za branou, tam venku, sám a tich

jsem blíže k domovu,

tam slyším, žíznící, jak v studnách zvonících

zní píseň okovů.