ZA BRATREM ANTONEM.

T s K si časem plet a řek,

když ještě byl syneček malý,

Koníček místo Toníček:

tož tak jsme mu vždy říkávali.

A jak už bývá: nejmladší

byl mazlík celé familie:

my měli jsme ho nejradši,

Koníček v našich srdcích žije.

Šel podle nás životem tím

všem milý ten, jenž navždy dřímá,

s úsměvem melancholickým

a s očima vždy laskavýma.

Ach, nelitostný osud pás

po tom, jenž v stínů kraj se schoval:

zhasínal čtrnáct dní než zhas,

a není, kdo by nelitoval.

Jen já, jenž kruté srdce mám,

výčitku za ním posílám:

nás na konci životní pouti

neměls, Koníčku, předběhnouti!