Za bratrem Janem.

Co umřel jsi, to je již dvacet dlouhých let...

Šum trav tu povívá nad hrobem v parných dnech,

nějak se malý zdá a slehlý, jak by svět

a čas již zadupal tě ve tvých tvrdých snech...

Však já tě dosud zřím. Hle, služku vidím zas,

co v kyprých rukou svých ti vlasy hladila,

a růží vůni mním do nozder dýchat v ráz,

tvou kamarádku zřím, jež byla spanilá;

kůň starý houpací a šavle zkřivená,

divadlo z lepenky, květiny povadlé

a karty zahnědlé a píseň znavená,

to celý život tvůj jak zřel bych v zrcadle...

A matčin polibek... Můj Bože, sám jsem zbyl,

co v hrobu zapadlém ty dávno dřímáš tich, –

však nám tu hůře je, my nepoznali cíl,

a v hnusné bolesti a v pochybnostech zlých

my klidně prodali stárnoucí hlavu svou

hrobařům lidských práv s šaškovou rolničkou...