ZA BZUKU MOUCHY

Do mého pokoje, kam zásvit mdlý a chorý

na malbu, záclony a v kouty všecky padá,

na tiché obrazy, kde pole zřít a dvory

a města neznámá, kam noc se s lunou vkrádá,

mi moucha vletěla – bzuk její probudil

mne z trapných otázek a sžíravého snění,

mně znělo to jak tichý, rozjitřený kvil

po tom, co dávno již a dávno, dávno není.

Tón vysoký to byl, zněl jako v bouři bývá,

venkov mi připomněl, ty zlaté, těžké klasy,

trav snivé dýchnutí a šero, které splývá

nad letní krajinou, jíkavé kání hlasy,

venkovské světnice, kde plno bzučí much,

splav mlýna v lískoví, blíž pšenici již hnědou,

a cesty s modříny a podél plno struh,

kde vozy s dobytkem se obráží, jak jedou.

I ji jsem jasně zřel, jíž travou, zatopenou

vodami po dešti, pozdvihat zhnědlé pěsti

až k očím před sluncem, jak zmatena je změnou,

že mladou matkou již a že zřím její štěstí.

Tak jasně jsem ji zřel... Jak bych s ní rozmlouval,

důvěrné, veliké své oči cudně chýlí.

A proč mne nechce znát, jak bych jí domlouval, –

tak divně bylo mi a sladko zas v té chvíli.