Za červnového jitra.

Tupý nosík, oči hnědé,

v lících důlky veselé,

kaštanová kadeř přede

vábný stín jí na čele;

barva lící, z kterých dýchá

svěžesti pel, mládí, smích,

jest, jak když se mléko smíchá

s barvou růží krvavých.

Tak ji vidím záhy z rána:

polo v bdění, polo v snu

na balkon jde nečesána

v hedvábném svém županu,

na mříž složí ruce bílé

a své zraky zářící

hned tam, hned sem vrhá čile

po vzbuzené ulici.

Tam je živo. Plný zlata

probouzí se teplý den;

tlupa dělníků tam chvátá

z předměstí do továren,

služky běhají tam s křikem,

amateuři přírody

za bránu jdou s slunečníkem

užit ranní lahody.

Vojsko kráčí na cvičení

krokem těžkým, dunivým,

kočáry tu míjí v hřmění,

vozy s hlukem drčivým –

a ten hluk se stále množí,

a ruch roste víc a víc –

a den jako úsměv boží

zírá krásný do ulic.

Pohled můj se vždycky stočí

naproti k ní na balkon:

Kam jen cílí její oči?

Kde je tady jejich „on“?

Stero pohledů k ní lítá,

stero vzdechů burácí –

ona dychtivě je chytá,

nedbale však odplácí!

Je to žena. A „proč“ její

nesmíš řešit vážným rtem,

ale proti obyčeji

fantasií, domyslem:

stojí zde v té ranní době,

rovna květu jednomu:

kvete slunci, červnu, sobě,

lidem všem – a nikomu...

Vzbudila se záhy dneska,

k zrcadlu šla v poradu,

co jí říká, zda je hezká

v souladném tom neladu –

to jí řeklo, že ty hledy

tím víc všude rozpálí,

dokud v nich těch snů tkví sledy,

jež ji v noci líbaly...