ZA ČESKÝ LID.

Ó trudno žíti v podlém, bídném věku,

kde stará, svatá sláva

už ničím není, nežli bídným cárem,

jenž za nepřátel posměšného jeku

se prachem, blátem vláčí

a který rván je nestoudnosti spárem,

jím, jenž i mrtvé z hrobů vyhrabává,

by na pospas je hodil drzé láji!...

Ta stará sláva! Vzpomeneš-li na ni,

tu oko zvlhne v pláči.

Tak bídná nyní! – Komu zachce se tu,

ji zprznit smí a v posměch vydat světu,

když drze poplvá ji – –

Ta česká sláva! Jednou světa paní

a královna, – a dnes jen děvka pouhá,

již každý v tvář smí udeřiti dlaní

a již se každý rouhá

a která beze jména

kdes ukryta jen pláče, tiše sténá

i vlastním rodem bídně opuštěná...

Což tak jsou bídny všecky její děti?

Což není muže tady,

jenž prsoma ji bude chránit svýma?

Což zastance jí nikde neviděti?

Což smí se po ní šlapat

a volat na ni znovu kletby Říma,

což ještě není konce utrpení?

Což tak jsme bídni, že se smí nám říci,

že smečkou vrahů byli naši otci?

Což na věky už zapad'

v nás všechen stud i hněv i cit i síla,

že mlčíme, když vrahů se nám spílá?

Což s poplvanou lící

my klidně půjdem dále, bez pomoci

a ještě snad tu ruku líbat budem,

jež v tvář nás bije? V hanby pusté noci

se nezardíme studem?

Což zbabělost nás chvátí,

že nikdo se ni neosmělí ptáti,

zda otcův prach se v hrobě neobrátí?

Ó velký Mistře, svatý Jene Husi,

zač ty jsi v ohni zmíral

a ve smrt nesl rád svůj život drahý? –

Teď jako tehdá lež nám pravdu dusí

a jako můra leží

nám na prsou, lež hlídá naše prahy –

a není tady, kdo by se jí vzpíral

a kdo by hromem v lež tu zahřměl: Dosti! –

My v mátohách se vláčíme den ze dne,

jsme sluhy pánů, kněží

a ve své bídě jako ovce němé

ni na urážku již se neozveme – –

Po velké minulosti

když blátem se nám hází v zášti bědné,

když rváno nám, co nejdražšího máme,

ni ruka se už k ráně nepozvedne...

Ó zneuctěný chráme,

hle, svatokupců davy

tě přeplnily, podlý zástup lhavý –

Ó kde jsi Ty, jenž nás jich opět zbaví?

Ó bědno, stydno žíti v takém věku!

To lépe bylo věru,

když tím, že cestou chodce přepadali,

se bavívali páni v středověku...

To byly pouhé statky,

jež otcům našim z kratochvíle brali

a dělili se o ně v lesním šeru – –

Teď kdo jen přijde, vezme tobě více,

tvou čest, tvé jméno, otce pohaní ti

i památku tvé matky,

tvůj celý rod zasype jedem hany –

a ty, Ó běda, ty jsi bez ochrany!

A druzí jásajíce

mu tleskají, že zhanobil tvé žití,

že rod tvůj slavný nazval žhářů davem,

že zranil tam, kde srdce nejvíc cítí...

Ó v celém hněvu žhavém

já, který tyto řádky

zde píšu chudý, částí velké splátky

za lid svůj vracím ránu v čelo zpátky!

Za český lid, jenž nesvlékal své víry,

jak vy své panské šaty,

za český lid, jenž ve svém rodokmenu

má slavnější, než vy jste, bohatýry,

za prapor bělorudý,

za slávu, která tkví na českém jménu,

za minula stín veliký a svatý,

za slávu, před níž všechny „Růže“ blednou, –

i za to všechno velké české hoře

já, český básník chudý

v tvář vracím vám, čím posupní a smělí

jste české jméno zhanobiti chtěli.

Aj, miliony zvednou

ten český prapor ve svit ranní zoře,

ten prapor, po němž hodili jste blátem –

a z každého, kdo Čechem, reka tvoře

on hrdým majestátem

vzplá nad lidem, jenž v práci

je větším vás i tam, kde modly kácí

a pohrdání pohrdáním splácí.