ZA ČESKÝ NÁROD!

To v nejkrutější bylo války čas,

kdy nebylo co jíst už, na vojnu

kdy bráni už i padesátníci

a naši lidé byli věšeni

pro zradu na frontách a „v zázemí“ –

tak říkalo se – pípnout nesměl jsi,

nechť vyssávali statek nám i krev,

nám smáli se, nás bili pěstí v tvář,

v žaláře temno naše vrhali,

a kdy se zdálo, že má s povrchu

být země český národ vyhlazen.

V tu těžkou dobu druha faráře

navštívil jednou starý profesor

na malé vísce. Z kraje jednoho,

daleko odtud, z pomezních až hor,

vždy k sobě lnuli láskou bratrskou,

a nebylo jim v světě oběma

nad lid a národ. Nyní seděli

tu v síni farské oba zhrouceni

tou bídou války, v strašných pochybách

a úzkostech, jak skončí se to vše.

A když už všecko pověděli si,

tu hrozné ticho padlo na oba,

jak hrobní kámen těžký padal by

na všecky naděje a iluse.

„Víš, Jindro, co?“ – děl náhle profesor –

„ty zítra ráno sloužit budeš mši

za český národ, a já – nekřič: ne! –

ti přisluhovat budu. Co jsem se

už jako student naministroval!

A ještě vše mám dobře v paměti.“

– „Honzíčku milý“ – lek’ se vskutku kněz –

„co napadá tě? Vždyť ty churav jsi,

jak moh’ bys klekat, vstávat, klekat zas

a těžký missál sem tam přenášet,

to pusť jen z hlavy!“ – „Ne, ne, nepustím,

je líp mi zase, a ten účel mi

víc ještě dodá hbitosti a sil.“

A stalo se, jak přál si profesor.

Den druhý ráno zvedlo v kostele

pár výměnkářů a pár babiček

zrak s úžasem, když ze zákristije

za knězem vyšel v komži starý pán

chorého vzhledu, prošedivělý,

– Pan profesor! – se ihned šeptalo -

a zprv šel trochu nejistě, leč pak,

jak nový život do údů by vjel,

již pevněji a poklek’ na stupni.

Mši sloužil kněz, a starý ministrant

mu odpovídal jasně latinsky,

a pak se modlil farář – horoucněj

snad nemodlil se nikdy, co byl živ! –

za český národ – aby Hospodin

jej vytrh’ z velkých protivenství všech

a chytil štít a pavézu a vstal

mu ku pomoci – nechať zahanbí

a zapýří se, kteří hledají

ho zahladit, zpět obráceni jsou

a v potupu jsou dáni naposled,

kdož libost mají v jeho neštěstí.

A nechať posléz vejde národ náš

v zem zaslíbenou, sladkou Kanaán!

A co se modlil, starý ministrant

leb na hrud svěsiv, také modlil se.

A na oltářích svatí, světice

se usmívali vlídně ve mžik ten,

co ranní slunce, proniknuvši z mlh,

v ten vesnický chrám proudem lilo se

a ozářilo jasem faráře

i ministranta, krásné hlavy dvě,

nad které národ neměl krásnějších...