ZA CHLEBEM.

Chudé Chodsko, bez své viny

vymořeno bídou juž,

nehuživí svoje syny...

Proto statnou jejich druž

pouští s heslem do ciziny:

„V poctivosti jiným služ!“

Na rtech s písní, v srdci s bolem

s domovem se loučí muž,

táhne lesem, táhne polem

v širých krajů šumnou hluš,

rozhlédne se ještě kolem –

za kopcem pak mizí juž.

S ním jen zpěv jde v kraje cizí.

Truchlý zpěv ten zdali znám?

Píseňka to čistá, ryzí,

na dně duše své ji mám,

poslechněte! než mi zmizí,

věrně vám ji zazpívám:

„Chodsko moje les a skála,

šedé střechy nízkých chat,

kolébka tam moje stála,

mám to všecko k smrti rád,

chleba tam však roste z mála,

v domovu je hostem – hlad.

Doma všude bída bledá,

bez práce tam naše dlaň,

výdělek nám všechněm nedá

holá naše chudá stráň,

proto naše noha hledá

dalných krajin žírnou pláň,

proto – hleďte – za svítání

sotva jaro rozkvete

tvrdý čekan v tvrdší dlani,

chudý uzel na hřbetě,

jdem si hledat zaměstnání,

rozprchnem se po světě.

Ha tam doma s dětmi ženy

bez nás jak se živí as?

V šerce, zpola obnaženy,

horké čelo, vlhký vlas,

ve pluh těžký zapřaženy

vzpomínají s touhou nás...

O, můj zrak se v slzách ztrácí,

pro ně jenom volám k vám:

světem jdem', jak tažní ptáci,

nechte chleba dobýt nám,

poctivou-li dáte práci,

zaplať Pámbů – Pámbů sám.“