ZA CHVIL VÁNOČNÍCH.

Svět, prorván propasti, se trhá ve dvě půle;

s dvou stran si hrozí stráže mostů zdvihacích

blíž ohňů, ve zbroji. A v hůře v oblacích

zní svatá zvěst: Buď pokoj lidem dobré vůle!

Zvuk trouby pastýřské se mísí z tiché dálky

s tou zvěstí andělů, tak sladce spanilou.

Je Svatá noc, dnes celý svět je idylou

a zapomíná na vřesk rozbroje i války.

Jsme národ otrlý – a přece jako děti...

Když Svobody den štědrý podal nám svůj dar,

jejž nepříteli zrádce zaprodává v zmar:

kdo čeká, že nám k spáse anděl s nebe sletí?

Zdaž věříme, že světlem pravdy, smíru hymnou

dráp dravčí obměkčí se v něžném pohnutí? –

Zvon půlnoční se ozval ke hvězd klenutí

a z oken chrámu planou záře ve tmu zimnou.

Tu každou krůpěj krve, každou v hrudi cévku

cit dětský, bratrsky nám vroucně proniká;

ta svatá prostota, ta víra veliká

zas v pokornosti klečí před jeslemi v chlévku.

Vždyť není těchy mimo víru v spásu lidství!

Jen tou se na zemi kdys pokoj uhostí,

však vydobyt a chráněn spravedlností!

My věřme v ideály vírou bez pokrytství!

My za chvil, kdy chce v srdcích svaté dětství k slovu,

se modleme: Ty Věčný, věkům velící,

spas, obdař dobrou vůli silnou pravici,

ne hesly z pozlátka, však skutky z pevných kovů!

Dej, aby divem Ducha Svatého jsa zrozen,

stál všude pravý muž, kde muže potřebí,

a národ, jenž svou krví pravdu velebí,

byl jako jeden muž – a v pravdě osvobozen.