Za dědinou stará jíva...

Za dědinou stará jíva

smutí, teskní, hlavou kývá,

pohlíží mi do koliby;

co ji hněte, co jí chybí?

Což by hnětlo? Chřadne, vadne,

nezná květů doby ladné;

ptáč, jež v snětích hnízda měla,

dozpívala, odletěla.

A což já mám robit tady,

umřít v smutku snad, tak mladý?

nečetná jsou moje léta,

leťme, srdce, užit světa!

Mladistvé až chvíle minou,

jak té jívě za dědinou,

přijecháme záhy dosti

do koliby složit kosti.