ZA DĚTSTVÍM. (Epilog.)

Ne, vím, že nelze zpět! Že jako Celý Svět,

chtít musím proti proudu bouří života

myšlenkou-veslem k Nové Zemi spět!

Ze bylo potřebí, by čočka-intellekt

zkušenost celou sjednotil a zvlád’,

i za cenu tak nenávratných ztrát,

jakou byl širý, pestrý dětství svět,

hranolem obraznosti rozložený,

v kouzelných barvách vidma zbožně zřený.

Že bylo třeba zrát.

Že třeba jíti stále, stále vpřed...

Že, co je za mnou, ztracený je Ráj...

Než Ráj je Ráj... Což možno zazlít mi,

že v chvíli slabosti si, jako Celý Svět,

o Zlatém Věku zasním, dlouze zadívám

do doby dávné, roztoužený, zpět?

Že v chvíli slabosti se touhu vrátit mám

do oněch bezstarostných, krásných dětství dnů,

kde, než jsme pojedli Poznání se Stromu,

jsme, jako kdysi Celý Boží Svět,

u brány Života v zahradě Edenu,

jen v požívání, trpnosti a snu,

jak v kolébce, tak sladce, oddaně,

dřímali ještě v klíně Osudu –

kdy ještě před námi, jak Zaslíbená Zem,

ležely širé lány Věčnosti,

tak divukrásné, ach, v svém slibu panenském

všech nesčíslných ještě možností...