ZA DNE A NOCI.

Za dlouhých nocí doma verše píši

a za dne všední prósu v kanceláři.

Se smečkou akt se za dne duch můj sváří,

za noci v rýmů potápí se číši.

Dnes, jako včera, život můj se vleče

týmž krokem stále, týmiž kolejemi.

Vždy s pérem v ruce, nakloněn a němý

zřím, jeho krev jak po papíru teče.

Za noci, za dne krvácí a kvílí

pod žhavou tíží ruky neunavné.

Za noci chmur vší mocí chce být slavné

a za dne popsati akt spousty pílí.

Ó próso žití, co se poesije

na srázných stupních veřejí tvých tají,

co nadějí a pohádek a bájí,

co rozsypaných květů práh tvůj kryje!

A ty jdeš slepě, nelítostný králi,

v před k orgiím se svojí milostnicí,

vždy mladistvou a po tvém boku bdící,

se smrtí, jež i tebe svůdně šálí.

Ty kráčíš v před a nevšímáš si lkání

svých poddaných a chladně šlapeš nohou

po květech, které sad tvůj krášlit mohou,

a ničíš vše, co v cestu se ti sklání.

Ó snílku, mládí! Bláhový ty lháři!

Kde jsou tvé smělé, zdivočelé plány?

Ach! Ty spí dávno v koši umačkány

pod plísní konceptů v mé kanceláři.

Teď místo v dueň žáruplné oči

a v sladká kouzla opojného jihu

se ztápím v těžkou paragrafů knihu,

až z její záhad se mi hlava točí.

Teď místo země, zaslíbené míru,

a místo hrobů starých Faraonů

jsem rád, že v prachu kanceláře tonu,

jak mumie zabalen do papíru.

Ba potkám-li kdy druha, s kterým kdysi

o cestách v Orient jsme blouznívali,

mne jako výheň skráně studem pálí,

když z hrobu sny ty upomínka vzkřísí.

A táže-li se: – Nu a jak se daří?

dím ze zvyku již, sotva že mne slyší:

– Za dlouhých nocí doma verše píši

a za dne všední prósu v kanceláři.