ZA DNŮ BŘEZNA DEŠTIVÝCH.

Jsou dny vlhké – není jara, není zimy...

v blátě ulic, za přeháněk sněhu,

zžírán nudou, týrán zlobou hloupé rýmy,

klnu Praze ve svém denním běhu.

Snů mých koráb k cizímu teď břehu

chvatně pluje s těmi pasažéry svými,

kde zřít oblak perleťových něhu

nad vlnami moře stříbře modravými.

Ó, tam slyšet slavíky teď zpívat!

Celý den se za moře kams dívat

v duši s rodící se hudbou sonetů...

Večer pak, hnán zvědavostí pouhou,

zajít v casino, kde hrají roulettu,

a tam o Praze snít sladkou touhou...