ZA DNŮ LÁSKY...

Ó matko má, já chtěl se tiše svěřit,

že blaho znám, jež nelze umem změřit,

že plavec bludný já teď k břehům vesluji;

zář mého štěstí padla by v tvou líci,

tvá duše jásala by s mojí snící,

kdy řek bych nadšeně: Já miluji!

Ó matko má, já kojil naděj smělou,

že vejdu k tobě s dívkou uzardělou,

že pro poklad se vydám k tobě na cestu,

pro tvoje drahé, svaté požehnání,

a ty že v mile vlídném usmívání

jak dceru přivítáš – mou nevěstu.

A přijel jsem a zřel – se žlutou lící

bez dechu tělo v černé rakvi spící,

na čele rozestřen tkvěl hrobu divný chlad,

a oči spaly žitím unaveny,

však rty tak byly jemně otevřeny,

jak chtěly by se mne cos – otázat!