ZA DOMOVEM. (Epilog.)

A přec:

Mám právo, provázet jen vzdechem elegickým

růst, rozvoj Celku, slabý jedinec?

Mám právo, citem lidským, příliš lidským

stavět své dětské vzpomínky a sny

na vzdory velebnosti hlasu Života?

Mám právo, oplakávat pokrok obecný?

Vpřed! volá Zákon Žití! A vpřed Život kráčí.

Co staví na odpor se, rozkotá,

co odlišuje se, to sobě přizpůsobí.

Čím je mu jedinec, čím všichni bdící spáči

se svými sny o krásách zašlé doby?

Jen krásné hroby,

přes které dále kráčí, neboť jenom tak

je růstem, vývojem, je Duchem Života!

Oh, jenom tím, že boří

minulé tvary, získává si látku,

z níž, znovu zhnětené, si formy nové tvoří!

Lepší? Či horší? Těžko rozhodnout,

když kuklou musí stát se dřív i motýl nejkrásnější,

když jinošského hárání a zmatku

obdobím temným musí proběhnout

k své plné zralosti i genij nejjasnější!

Co roste šíř a dál, toť teď už nový svět!

Že k němu důvěrné své srdce nekloním?

Jsou jiní zas, kdož budou rozumět

mu důvěrně, poněvadž srostli s ním.

Těch stav se kolébkou, je opět prostředím,

v němž po svém žijí, o něž svoje sny,

perutě silné, opírají k vzletu,

vstříc mávajíce modernímu světu

nad budov průmyslových komíny!

Těch pojal v sebe kořeny s úponky jejich všemi

ten dnešní Nymburk zas, ten dnešní parku vzhled:

Tam, kde já postrádám své krásné, sněné včera,

tam mezi synovci a neteřemi,

milostný zítřka květ,

se proplétá už malá moje dcera.

Resignuj, smiř se! – tak to volá vůkol –

žij s budoucností, mládím, dál a líp!

To, co ti zhynulo, je dým – to zde však, to je úkol,

to života je nový, svěží slib!

A mládí to zde přec ti cizím není,

když jsi s ním pokrevenstvím rodu svého spjat!

V něm po svém pokračuje jen tvé vlastní tvůrčí snění,

s tím můžeš, musíš duchem navázat!

Věřím, ó věřím! A přec, mladý světe,

vím, že to jen můj duch se s tebou pobratří,

ten duch, jenž miluje, co znovu raší, kvete –

než srdce mé, má duše – ta Ti nepatří.

Ta v úkryt nejhlubší svůj ve snu svém se vnoří,

zrak zavrouc před světem – až v nitra zrcadle

znenáhla před ní s důvěrností vzhoří

v třaslavém citu odrazu mé mládí zapadlé.

Naslouchám, ponořen v své duše vlastní střed:

Ty staré město mé s tím kruhem luk a strání,

dech Věčna dýchajíc ve větrů širých vání,

už ze dna duše vzchází mi Tvůj krásný, zašlý svět:

jak zraku vlichocují se důvěrně tím svým kdysi

v Tvých známých ulicích, hle, známých tváří rysy!

Jak mile kolébá tím dávným zvukem sluch

v oděvech někdejších ten starosvětský ruch!

Oh, vidím náměstí v podvečer o Vzkříšení

slavnostně kolkolem z všech oken osvětlené,

tlum lidu šumného při zvonu hlaholení,

co modrým stanem v stříbře prvních hvězd nade vším jarní obloha se klene;

pak průvod, hudba pomalá, a v náhlém utišení,

za davu sklánění se, v stále blížícím se hlasnějším zvonků znění,

nádherný baldachýn, žár rudý pochodní.

Teď k uchu, z náměstí jak, vábně-sladce zní

zvuk ohlušivý prken sbíjení

v předvečer jarmarku na stanů postavení.

Oh nazítří, co zvuků a co hlasů!

Už dopoledne ulic zastavení

k náměstí hrnoucí se mládeží, dobytkem, dobytkáři,

že sotva protlačíš se davem, jenž se sváří,

kol bučících a kálejících krav, řinčících řetězů,

kol prodavačů hádavých a hulákavých basů

v rachotu povozů;

a odpoledne, plném na náměstí

ten pestrý lidu ruch kol vystrojených stanů,

těch dřevených tak sytě červených a žlutých miminek, kolíbek, truhliček,

těch ryb a koníků a husarů a srdcí z marcipánu,

ten pokřik kramářů, ten trumpet, frkaček,

brnkaček, slavíků a píšťal kvik a jek!

Zde kanafasu měřeného loktem dřevěným

svist ostrý, tam zas vzadu tichý stánek,

odkud na tebe hledí, drážděna zájmem tvým,

koketní dívčí očka svěžích venkovanek;

a zde hle nade vším ve světle slunce svítí

zásvity hedvábně průsvitně vítěznými

s balony červenými, modrými, zelenými

překrásný velký hrozen na paprscích nití.

Je svátek Těla Božího. V poledne na náměstí,

hle zlato slunce, zeleň ratolestí,

chvějivá bělorůžovost čistotných družiček –

a bílé košíčky, barevné věnečky, sypané drobné barevné něžné kvítí,

chvoj na dláždění, hle to všechno šumí, šustí tajemně a svítí

a voní v teple slunce!

Oh slyším hudbu jarních nedělí:

Z „Ostrova“ vane v sluch až za plot zahradní!

Jak se to při ní zvláštně, slavně sní,

když ji vždy dálka, vítr táhle rozvlní,

ty teplem odpoledne ospalý jsi, mdlý,

a polem zíráš na věž kostelní!

A sláva kolotoče Schlemleinova!

Jak bylo by to včera,

v mé mysli nyní jasně vystupuje znova,

hle, stařec s prázdným rukávem a dlouhým vousem bílým,

syn-mladík s rákoskou i dcera.

Vždy, když se přiblížilo září, posvícení,

to z dálky jeho velký flašinet už zval

a srdci podivné opojné rozechvění,

a hlavě jakés exotické snění

svým zvukem ohlušivým větrem přivíval.

Jak zářil, jak se v bohatých svých třpytech zachvíval!

Tak tajemně a krásně,

orientálsky rozmařile, líně...

Ty ze skleněných korálků snímané, věšené vždy vábně třesoucí se třásně!

A za večerů

ve slávě bengálu, při hudbě flašinetu,

pod letní oblohou tam na „Kozině“

ten jeho světel vír v divém dokola letu!

Oh nyní za náměstím jdu, jako by v podvečerním šeru

a z bývalého dřevěného mostu zřím

vysokou budovu, i s vížkou, žluté školy,

vysoko čnící volně nad okolí,

nad sady kolem, nad řečištěm Labe širokým;

vnímám ten tok – tak temný, chladný, širý,

šumící tiše v dál kol stmělé plovárny,

až k železnému mostu, kde se obzor sklání;

cítím větru vání,

jež jako na svých křídlech nese moje sny,

tak neurčité, širé, bez mezí a míry.

Zřím cestu hřbitovní uprostřed podzimu,

kdy pozdní odpoledne halí se již v tmu;

je listopad, je Svátek Dušiček.

Tma, vítr v kaštanové aleji

hovoří v korunách, a na lavici u hřbitovní zdi

prodává babka – pastva pro oči – celičké svazky barevných i bílých svíčiček,

co na silnici v černé kaluži

se přísvit oblohy sinavě obráží...

A bloudím vnitřním zrakem po hřbitovu:

Hle dolem v řadách nasypaných rovů,

jak dnes to celé širé pole svaté

je světly svíčiček a lamp slavnostně, tiše vzňaté!

Jak v tichém kolkol šepotu a chrastění

na větru svíčičky ty jak by ve snění,

tajemně, němě, svatě plápolají!

Tu větřík zhas’, ta, zdá se, dohoří.

Jen za červeným sklem lampičky klidně plají.

Po cestách kráčející lidé tise šepotají,

a u malého, chudičkého rovu

dva chlapci tiše prou se, hovoří.

Jen v dětství hloub a hloub! Zde kasárna

a blíže k domovu, hle, jízdárna

a odtud hlasný křik a biče práskání

a dupot koní –

to důstojník za černožlutými hle vraty vysokými

hrozbami, nadávkami svými

dokola zpitomělé, uřícené mužstvo honí

a strach mu nahání;

a ještě výše, skoro u nádraží

teď z kovárny bušivý lomoz zní –

hle nyní uhání

odtamtud k městu splašivší se kůň a za ním dragoun běží.

Jak na jaře, a k letu u večerní chvíli,

kdy duch tak teskně snivě znaven je a zpilý.

za vůně jabloní neb střemchy, bezu, v záři měsíční,

co tiše nehnutě zdi bílé k výši ční,

snivě a krásně do snů dětství zní

jak vábení,

tam za zdí parku zvuky neumělé,

jež vyluzuje rekrut v pausách do tmy rozechvělé

kaprálem zaučován v troubení!

Teď před zrakem, hle, mi On celý, celý vstává,

v zeleni mladé s prvým větrem jara

můj park, můj mládí svět, mé duše království!

Ó vítej duši mé, ty starý parku můj!

A všemi svými sny,

jimiž’s mě rozesníval,

když jsem se z Tebe kdysi za dětství

kam’s v dáli roztouženě díval,

mně tak zas jako kdys o Světě vypravuj,

o Světe, jak jej tehdy ještě chlapec snil,

o Světě neskutečném, jenž však přes to byl,

jenž krásnější a duchovější žil

v mém snu a tuše –

v oblasti Duše.

A tak, co žije dnes můj duch s tím světem mládí,

s ním roste, rozpíná se stále dál a dál –

Tvé kouzlo, domove, nechať mě v snu mém svádí,

bych srdcem, duší svou vždy v Tobě odpočal.

Bych žití těžiště v něm maje duši svojí,

svým vlastním bytím v tichu zakotven,

nad denní ruch klad hudbu v duši mojí,

nad skutečnosti zjev, skutečnost vyšší i Sen.

O tajemství mi hovoř minulosti,

o tom, co trvá, i když minulo,

co žije v duši, i když zhynulo,

o smrti tajemství, o duši, o Věčnosti!