ZA DOMOVEM. (I.)

Zda, parku můj. Tě ještě uvidím?

Tak mocný sevřel dnes mne po Tobě zas žel!

Po tom Tvém čaru tichém, hudebním,

jenž ať jsem kdykoli po pěšinách Tvých šel,

se zraku zasněného steskem svým,

mne jako hovor druha provázel,

po všem, co v Tobě tolik bylo mým!

Zda spatřím Tě zas jednou na podzim,

v té Tvojí duše době nejkrásnější,

kdy, jak by v styku s Něčím Vzdáleným

za Svými zdmi, pozdravem větrným,

pod oblohou v ten čas tak nejjasnější,

tak duchovou, nejvyšší, nejdálnější,

jsi ke mně mluvil vždy tak moudře teskná slova;

kdy z květů Tvých už jen ty nejzvláštnější zbyly,

jen astry barevné, a azalky, a thym,

jen s kořáním, své vonné, svítivé své síly

od zlatě žlutých do pomerančova

měsíčky usměvavé s teskným kouzlem svým.

Zda spatřím Tě kdy v zimy zkrásnění

pod carským hermelinem sněhovým,

kdy při stříbrném, snivém zjasnění

Tvá celá rozloha i se svým stromovím,

smrky i velkou jedlí, břízami a duby, olšemi,

i zasněžená pumpa slámou obalená,

i všechna milá místa, nyní opuštěná,

stoly a lavičky, tak krásně oněmí;

kdy občas jenom temné šumění

ve sněžných vrcholech Tvých stromů táhne tichem Tvým,

co tu tam zašustne to větvemi,

když návěj spadne zvukem stlumeným

neb prškou sesype se na zemi.

Zda spatřím Tě, můj parku, jednou zas,

s tím svátečním a plesným vzhledem Tvým,

v Tvůj nejvíc hlaholný, nejslavnější Tvůj čas,

kdy z polí za zdí Tvou, jakoby z dálné dáli,

vždy větry k Tobě přicházely, vály

s nového jara velkým poselstvím!

Dnes v duchu slyším zas nadšený jejich hlas!

Tam vzadu na kopci v korunách stromů dují,

hukotem slavným tak svůj příchod ohlašují,

a Tebe v požehnaném čase blahověstí slavnou

fanfárou jara hlasně pozdravují –

co ve Tvých keřích, stezkách, jarním vonném vzduchu,

jim už to svítí vstříc tak v teskném, snivém vzruchu!

Jak často, chlapec bláhový, jsem snil,

jak veršem bych Tvou duši zachytil,

s ní duši svou, v tom mocném vcítění,

v němž slaví umělec své s věcmi spojení!

Než marně jsem se pokoušel vždy znova,

bych Tvoji hudbu pěl, Tvé barvy maloval:

Mně z péra stékala vždy jenom hluchá slova,

v nichž plamen lásky mé tak chladně horoval –

přec čím ses obtížněji mně vždy postihnouti dal,

tím víc, ó bratře duše mé, jsem Tebe miloval!

Zda, parku můj, Tě ještě uvidím?

Rok za rokem jde, a má naděje

je málem jen co naděj romantika,

jenž věří v Nemožné a po Vzdáleném vzdychá,

co Skutečnost jen Přítomností je!

Všem, kdož Tě mají dnes, Tě tolik závidím!

Jak plně mohou ti užívat lásky Tvojí!

A přec tak často zas o Tobě nyní sním,

jak o jediné drahé milce svojí,

jež nerada, se smutkem hudebním,

měníc se v znenáhlém, však marném truchlena boji

s Časem, tím vrahem svým,

přec jiným nedá zřít ve vlastní duši svoji!

Můj domove! Mé drahé město rodné!

Ty, v němž co mladý strom jsem chyt’ se kořeny!

Kde jsou dnes všechny krásné ony sny,

jež snil jsem ve zdech Tvých! Jak málo byly plodné!

Dnes, smutný vyhnanec, na loži svém tu hynu,

tak blízký Ti, a přec tak vzdálený!

Na Tvojí půdě strom – než jeho kořeny

ven z Tebe vyťaty pro nepoznanou vinu!