ZA DOMOVEM. (II.)

Tak spatřil jsem Tě, drahý parku, zas!

A žel, že spatřil! Bože, oč jsi choval

dřív pro můj mladý sen víc života a krás!

Oh, jak jsi zhmotněl! Zmrtvěl! Zevšedněl!

Jak mně, jak minulosti své ses odcizil!

S kým jsi ta léta, nešťastníče, žil,

že zplaněl jsi tak? Jaký, jaký žel!

Tvůj altán, besídky i stoly přemístěny,

partie celé jinak olesněny,

nejkrasší prospekty Tvé zakryty:

Můj parku drahý, jsi to, rci, jsi Ty?

Zde nové hrazení, zde zkažen snivý kryt,

zde z Tebe dokonce kus celý urván byl!

Oh, kdo tak na Tobě, se, parku, provinil?

Což jsi to ještě Ty, když chybí z Tebe sebe menší díl?

Jak moh’s to vše, můj parku, dopustit?

Na kopec vycházím – oh, oč je nižší nyní!

A teď – to sen můj nový sráží žel:

Ten pohled širý, jenž se odtud střel

přes pole snivé k oknům továrny,

až tam, kde mému vznícenému zraku

se ztrácíval vždy houfec tažných ptáků

kams v dálku továrního dýmu do oblaku,

a teskně krášlil tak, básnicky povznášel

o zemích vzdálených mé roztoužené sny –

ten pohled nyní

ohyzdných jakýchs domků mrtvá hradba stíní.

Ba, Tvoje okolí! Což je to Nymburk dosud?

O, město rodné, jak Tě shledávám!

Vše, co jsi chovalo kdys nejdražšího v sobě,

to tam, to tam –

to cynik Osud

rukama hrubýma zkazil v tak krátké době!

Už nespatřím, jak v čistém chladném vzduchu

na poli v dálce v modru k výši ční

továrny mlnná světla, jak by v slavném vzruchu

za chladných večerů kampagne podzimní!

Už v podvečer v lip stinném stromořadí,

kde snivě svítily kdys žluté svítilny,

milostné chvíle uprchlého mládí,

mladistvých představ klamající sny

nebudu nikdy, nikdy prožívat!

Jak sladký byl ten svit! Jak důvěrný ten stín!

Teď tam už všude spatříš rozlévat

v slavnostně intensivním modrojasu

svou cizí, novou, grandiosní krásu

po celé šíři ulic, k výši městský plyn!

Už není „Spálenky“. A, zabydlena dnes,

ta hlučná města čtvrt se mi dnes pustší zdá,

než kdys ta otevřená pláně rozlehlá,

po níž se rozlétle tak vždycky dálí nes’

tu osamělý zpěv, tu větru šum a zdvih,

tu kolotoče, zářícího dálí,

směs hudby, výkřiků... když jsme zde stávávali

za dob své mladosti ve chvílích večerních...

Vše, vše tu změněno. V ulicích starých zříti

budovy nové, nové barvy, jména,

živností nových návěstí tu svítí –

a mnohá volná místa, v nichž se kdysi dalo

tak zvláštně, intimně o jejich duši sníti,

dnes spatříš k nepoznání zastavena.

Vše zaplněno vnitř, a městské na periferii

hle, nové čtvrti povstaly a žijí,

a s nimi nové prospekty a vztahy,

sokyně těch, jež byly mi tak drahy!

Je Nymburk zastaven – a s ním jak zároveň

i širý jeho dech by byl teď zastaven:

ten širý jeho dech, jímž Nekonečna vzduch,

jímž z volných prostorů kol, plný dálných tuch,

dřív k němu pozdravem proudíval Věčna sen!

Ty starý kostele, vy parkány, vy valy,

vy dvorky, podloubí, vy všechna místa milá,

zde ještě z minulosti mládí mého zbylá:

jak že jste zapadla, jak že jste zesmutněla,

jak planí výměnkáři se z vás nyní stali!

Tu osaměly, a tu zastaveny,

tu s novým světem v těsném smutném styku,

ze staré souvislosti vytrženy,

jak orgán zděděný, kdys v těle předků cenný,

než nepotřebný dnes už v těle vrstevníků

v tom novém prostředí už jenom živoříte

než, trosky zapadlé, k duši nehovoříte,

jak já o minulosti svojí jenom teskně sníte.

Tak zhynuls domove, zároveň s mládím mým,

ač přede mnou přec ležíš nepochován –

jak mrtvý, bez duše, s útrobím vyňatým,

vlastní jen kůže, kost – na věky balsamován;

jak v urně uložená hrstka popele,

jen pouhé kosti v stavu ztrouchnivělém,

kde dříve člověk byl, s duší i celým tělem,

než duše odešla, a tělo zhořelé

se rozptýlilo po vesmíru celém.