Za dr. Al. Rašínem

Ten výstřel, který do tvých zahřměl zad,

tvůj vzal ti dech a krev a život sice,

leč neplatil jen tobě, jenž si pad,

ta rána vyšla proti Republice.

Neb ty jsi stál jak nepohnutý tes,

nechť vlny vášní bily kolem s pěnou,

a celou ji svou paží objav, nes

jsi její tíhu pevně na ramenou.

Ty klesl jsi, leč zachytili v ráz

tvé břímě jiní v osudný ten leden,

a dva či tři dál ponesou je zas –

kéž stejně pevně jako ty sám jeden!

Leč v duši hořko... To že lidu dar

za leta práce, tak že oběť platí,

že ten, jejž pustil tyranův i spár,

má v zemi volné v krvi umírati?

Ó, je mi, jak bych v propast běsů zřel,

jež bezdná, hloub a hloub se mračí temně:

sta sápe se tam ruk a zmítá těl,

sta úst jed stříká... Zaval ji, má země!