ZA FR. HERITESEM

Vodňanský Kampanus, tvůj krajan, s věže Týna,

když dokrvácel lev na kleté Bílé Hoře,

zřel, českým pánům kat jak vzdorné hlavy stíná

a jak se na národ běd valí divé moře.

Staletí později, ty básník větší jeho,

když lkal’s: „Jak v porobě můj trpíš, bědný lide!“

jsi slyšel v duchu znít zvuk zvonu mohutného,

jak sladké věštby hlas: „Den vykoupení přijde!“

A přišel slavný den, den veliký, den štěstí,

kdy pouta padala a tyran klesal s trůnu –

ó, kterak jásalo tvé srdce při té zvěsti,

žít znova chtělo se v svobody teplém slunnu.

Let řadu hřál se’s v něm, okřálo srdce tvoje,

když zřel’s, jak ze ssutin vše zvedalo se, kvetlo,

a pak, bys neviděl už pusté rvy a boje,

Bůh, k tobě soucitný, ti zhasil očí světlo.

A brzy jako květ, jejž tolik rád jsi míval

a sbíral na poli i v lese, v herbář kladl,

když v jihočeskou pláň se vdere chladu příval,

ty, sníh už ve vlasech, jsi tiše schnul a vadl.

Na hřbitov vodňanský tě nyní kladou v slávě,

zkad vyšel’s, vracíš se po žití svého pouti,

v svůj jihočeský kraj, tam ve hlíně a v trávě

jsi vždycky přával si na věky spočinouti.

Tam budeš nyní snít v dnech, nocech stejně ztmělých

o cestách dalekých, o laurů prvních vínku,

o dětech, o vnučce, o druzích, o přátelích,

s kterými chodíval jsi po vodňanském rynku.

Tak tiše budeš snít, a město tvoje milé

dál bude hledati kov lesklý, zlaté plíšky,

a vědět nebude v své snaze pošetilé,

že zlato vodňanské jsi sebral Ty – v své knížky.

Čas přejde, přeletí... A přijdou lidé noví

s jinými tužbami a jinou písní svojí.

Kdo ještě zasteskne po starém básníkovi?

Tvůj prach se se zemí a s vlnou větru spojí.

Pak jenom obláček nad tebou slzet bude,

tvé jméno vyzlatí jen siné bouře blesky

neb ranní červánky, když v létě vzplanou rudé,

na chvíli – na mžik jen – básníku jihočeský!