Za Františkem Hochmanem.

Lít bílý sokol přes Šumavské vazy,

jež choulily se do mlh haveloku,

na slávský jih, až k moři beze hrází,

sval ocelivý v spáru, blesky v oku.

A volal, hřímal ve skal hluché svazy,

té svaté písně o Sokolství sloku,

kde zotročilost po skalách se plazí

a podobna je stohlavému zmoku.

Kdo porval náhle křídel jeho veslo,

jež za sluncem se jenom vždycky chvělo,

že člověk podiví se, kam že chtělo,

a u jaké to mety na zem kleslo?

Ó, osude, bij v hruď se, kaj se, smělý,

tvé tetivy to jedovaté střely!