ZA HANNOU KVAPILOVOU.

Jako když těžkou růží ozdobená,

podzimní růží, vpletlou do vlasů,

opouští vážná tajůplná žena

zámeckou terasu,

tak přišla mezi nás.

Rozpletla zlatý vlas.

Růži pak dětem, ztichlým jako pěna,

hodila na pospas.

Poslední když pak růže lupen svěží

smeten byl vichrem v zašlý parku kout,

když srdce zvonu na zámecké věži

slyšela zavzlyknout,

jalo ji teskno, chlad –

Na skálu racek pad’.

Severní vlny v dálkách na pobřeží

toužila objímat.

Volala teskně dobrotivou dlaní

po dálné družce svého neklidu,

nejraděj měla ze severních paní

Wanglovu Ellidu;

pospolu sedaly

na fjordu v úskalí,

o širé mořské nekonečné pláni

záhadně šeptaly.

Na starých, zašlých, šedých lišejnících

obnažovaly svoje bolesti,

v zášeří slují při zmíravých svících

laskaly neštěstí;

úzce se objaly,

vášnivě líbaly,

za jasných nocí v loděnicích tlících

hledaly opály.

Na bílé skále osamělá žena

v modravých dálkách cosi vyhlídá.

Zůstala náhle družkou opuštěna

Wanglova Ellida.

Halali...! Halali...!

Vlny se ozvaly.

Na břehu leží šňůra vyvržená

s vzácnými opály.