ZA HANOU KVAPILOVOU.

Já ve snách vídám Tvoji krásu plavou,

ó, básníkova Beatrice snivá,

jdu vonným šerem mladou vesnou smavou,

pták v modrém bezu sladce tak si zpívá.

Jdu k rovu Tvému, duše osamělá,

sní jaro v haluzích o věčné touze,

kde hvězdná noc se nad Petřínem stměla,

nás chladný, bílý kámen dělí pouze.

Jdu pomodlit se k Tobě v pozdním tichu,

Tvou světlou krásu vzývat rozjasněnou,

žár srdce zchladit, hrdost svou a pýchu,

svou duši nesu Tobě rozechvěnou.

Ó, pod mramorem zachvěje se země,

Ty přijdeš ke mně jako sestra milá,

ruku vložíš na mé žhavé témě:

„Svůj věčný klid jsem žitím vykoupila!“

A zmizíš zase, luzný přelud sladký –

Tvé zlaté srdce slyším do tmy bíti...

Tě do života marně volám zpátky...

jen bílý mramor svítí nocí, svítí.