ZA HELENKOU

Vzduch byl temnou nocí opilý.

Vítr ustal. Psi se ztišili.

Rakvička, kde smutné růže vadly,

samotinká v prázdné komnatě

mlčela víc jaksi, dojatě,

babskými netknuta zaříkadly.

K ránu stále kratší voskovice,

chválu mrtvé věrně zpívajíce,

úsvitu zas přenechaly lkát,

rozdněním jež počalo se bát; –

pak, jdouc po odlétlých stopách v rose,

za dušičku jitřní slunce modlilo se.