Za hvězdných nocí.

Za hvězdných nocí my jsme sedávali,

já s bábou svojí na dvoře blíž studny;

za námi akacie zachvívaly

se větrem, v snětích paprslek hvězd bludný.

Pod námi chaty vesnické juž spaly,

jen spousta střech se neurčitě tměla,

psi štěkali jen chvílemi a v dáli.

Noc tichým krokem ku půlnoci spěla.

Juž nevím, co tu znělo z úst mé báby,

zda minulosti vzpomínky, zda tuchy

do budoucna? Svit vzpomínky je slabý,

a beztoho by kles’ v svět bájím hluchý.

Já pouze vím, že tenkrát jsem cos cítil,

to bylo velké, svaté; tajuplný

bol třásl mnou, jakby se náhle řítil

strop nebes a mne stopil v světla vlny.

Já šatu báby chyt’ se; strach můj dětský

mi nedal prohlednouti k hvězdné záři,

mně zdálo se, že nebes hvězdy všecky

jak horké slzy hrají na mé tváři.

Ó slzy nebes, co krok žitím chabý

provázel svit váš dojemný a bludný,

na velký myslím dvůr a na rov báby

a na večery blíž té staré studny...